Když jsem se loni rozhodl vyrazit na impulzivní návštěvu Izraele, tak nějak podvědomě jsem tušil, že to místo vidím poprvé a naposled v životě. No, nestalo se a i letos jaksi padla volba na tutéž zemi, zřejmě jsem si loni natolik zamiloval ony slavné rakety, že jsem musel pokusit štěstí i letos. Jeden by si řekl, že stojí za to vidět i další místa na planetě, jenže v říjnu máme všude v Evropě už hnusnou zimu, možná s výjimkou Španělska a Řecka, jenže letní Barcelona mě spíš zklamala, Afriku nemusím, dál do Asie & jižní Ameriky je to na kratší dobu daleko no a na Blízkém východě nesnáším všechny země, kromě právě Izraele. Takže ona ta planeta asi zase tak velká nebude :). Nehledal bych v tom asi hlubší pointu, jsem houby křesťan, nejsem žid, nemám rád muslimy, tak z náboženských důvodů to zřejmě nebude. Izrael je prostě nádherná země, je tam v tuhle dobu krásně (třicítky jen zřídka a 25 až 30 stupňů je v říjnu prostě paráda) a hlavně je to všechno relativně na malém prostoru, nedokázal bych si představit deset dnů v US, kdy bych stihl NYC a v optimistickém případě ještě Washington D.C. a možná snad třeba Boston (ale co bych tam viděl nevím).

Zřejmě nějaká obdoba pařížského mostu, kde se zamykají přání.

Zřejmě nějaká obdoba pařížského mostu, kde se zamykají přání.

S odstupem musím přiznat, že je vlastně skoro zázrak to, jak jsem loni přežil svoji první návštěvu. Nevěděl jsem o té zemi v porovnání s tímto druhým pokusem prakticky nic, tušil jsem něco o Tel Avivu, Jeruzalému, Palestině, ale zbytek jsem tak trochu látal na koleni až na místě a ač to všechno nakonec až divně vyšlo, letos jsem se připravoval snad dva měsíce před odletem, o Izraeli zjistil snad všechno, dal dohromady dost podrobný plán, co tam vlastně budeme dělat, který se pak kupodivu skoro i dodržoval, a vůbec jsem věděl snad cokoli od možných potíží na letišti, přes aktuální politickou situaci, až po dobré podniky na jídlo v Tel Avivu. Nejsem si jistý, jak jsem vlastně loni mohl jet tak náhodně, možná proto, že jsem letěl sám a vlastně mně to všechno bylo jaksi jedno, zatímco letos jsme letěli dva. Fakt nevím, ale teď o Izraeli myslím vím víc, než o rodné vlasti. Rozhodně bych doporučil (a to platí asi pro libovolnou destinaci) perfektní průvodce od Lonely Planet, Prakticky veškeré informace jsou naprosto přesné a je jen málo věcí, které by v tom průvodci nebyly. S určeným počtem dnů není skoro problém realisticky naplánovat téměř vše dopředu. Možná to ze všeho trošku bere ten element náhody, ale vzhledem k ceně takových zájezdů, omezenému času apod. to je určitě daleko rozumnější, než jet téměř bez plánu. Otestoval jsem si to v červenci na Barceloně (o té taky brzo něco napíšu) a teď snad skoro dotáhl k dokonalosti. Pořád to nicméně zůstalo plně v naší režii, bez cestovek, průvodců, čehokoli. Nikdy jsem neotestoval nějaký poznávací zájezd, ale tento styl mně asi vyhovuje mnohem víc. Vzal jsem si navíc PDF verzi průvodce na tabletu a podle něj se dá docela dobře i na samotném místě vyznat.

Kam za teplem v hlubokém podzimu pod 4 hodiny letu? Dubaj? Fuck it, celý západ Izraele má nádherné pobřeží.

Kam za teplem v hlubokém podzimu pod 4 hodiny letu? Dubaj? Fuck it, celý západ Izraele má nádherné pobřeží.

Letos se nám podařilo sehnat letenky z Vídně s FlyNiky (v podstatě to je takový budgetový brand airberlin) za zhruba 6 000 Kč. Mám pocit, že loni jsem ji koupil o něco levněji, ale bylo to skoro o měsíc později. FlyNiky létá z Vídně do Tel Avivu každý den a to dokonce vícekrát. Sice mně tam tehdy počasí extrémně vyšlo, ale už to zdaleka není takové pravidlo. Tyto nižší ceny jsou obvykle na lety v debilní čas, ale žít se s tím dá, V našem případě to bylo (tuším) 21:45 odlet z Vídně a 06:00 zpět z TLV. K tomu je samozřejmě nutné nějaké cestovní pojištění, v rámci EU už bych se na to možná i vykašlal (při tripu do BCN jsem na to jednoduše zapomněl), nicméně tady jsem si dal pozor (po loňské zkušenosti) a nakonec vybral cestovní pojištění od AXA, sice jsme ho naštěstí neměli možnost otestovat, ale bez horního limitu na léčebné výlohy, 35 mio. odpovědnost za škodu celkem nemá konkurenci. V době, kdy jsem ho sjednával navíc nabízeli přes online objednávku 50% slevu (teď je tam zdá se jen 20%). Dále bych doporučoval nějaké peníze, celkem všude v Izraeli jsou normální bankomaty a fungují v nich klasické embossované MC i Visa karty, krom toho se i v nejmenším obchodě dá platit kartou, jsou to sice staré žehličky, co už u nás nemáme, a autorizace zahraničních karet (zřejmě) trvá o něco dýl, ale funguje to skoro bez problémů. V našem případě jsme brali pro jistotu dolary, a sice ubohých 300 USD. Doporučoval bych je vyměnit hned ve směnárně na letišti Bena Guriona. Kurzy mají standardní a letos jsem si všiml, že berou teoreticky koruny. Ale riskovat se mně to nechtělo. Otevřená je asi 24/7, jelikož tam už kolem třetí ráno byl čilý ruch.

Kromě této klasické přípravy jsem samozřejmě ještě zabookoval ubytování, ale o tom až v textu. Dále jsem si ještě z obsese předem obstaral izraelskou prepaid SIMku na mobilní Internet. Jejich Orange nabízí za zhruba 50 NIS (násobte asi 5,3x) předplacenou SIM i s dodáním do ČR (dá se samozřejmě koupit i na místě) ve spolupráci s izraelskou poštou s kreditem ve zhruba stejné výši. Mobilní Internet s FUPem 3GB pak vyjde na 79 NIS (berte to orientačně, už jsi tím nejsem jistý). Trošku potíž je, že je nutné aktivovat jej až na místě v prodejně operátora, respektive by měl stačit dobít kredit (na poště, kuponem, u operátora) a aktivovat jej přes EN telefonickou samoobsluhu, ale radši jsem zvolil první možnost. Na rozdíl od ČR mají 3G i v poušti a bez problémů jsem se připojil i z Palestiny, takže je to opravdu bezproblémové.

Namísto krásných razítek do pasu, která jsem dostal loni, nám letos automaticky dali tento škaredý papírek (druhý je pro exit), asi těch lidí, co razítko nechtěli do pasu, už bylo fakt hodně.

Namísto krásných razítek do pasu, která jsem dostal loni, nám letos automaticky dali tento škaredý papírek (druhý je pro exit), asi těch lidí, co razítko nechtěli do pasu, už bylo fakt hodně.

Nic dalšího v podstatě není třeba, víza s Izraelem nemáme, ty dostanete až na letišti, razítka v pasu z arabských zemí už údajně moc problém nejsou, ale Jemen, Irán a podobné bych pořád radši neriskoval.

Den 0 & 1.: VIE – TLV

No abych jen teoreticky nekecal, po těch desítkách hodin příprav nastala polovina října (středa 16.10., abych byl přesný) a my se po lehkém zkrácení pracovní doby vydali na cestu. Odvoz do Vídně nám poskytli mí milostiví rodiče (a dokonce za to ani nic nechtěli). Zato já chtěl škudlit, když jsem zjistil, že je rakouská dálniční známka na deset dní a my bychom se vraceli přesně den poté, tak jsem rozhodl o užití běžných okresních cest. Navigace povídala o zdržení zhruba 30 minut oproti dálnici UH – Břeclav – Vídeň. Nakonec to snad tak i bylo, jenom prosím nejezděte po slovenské straně hranic (tj. UH – Kúty – cosi – Vídeň) neb ty cesty mají šílené, A jejich řešení on-line frézování silnice za plného provozu jsem taky úplně nepobral. Nicméně jinak samozřejmě bez problémů a k letišti se po staré silnici dostanete stejně dobře, jako po dálnici. Ve Vídni jsem na letišti nikdy nečekal snad dýl, než pár minut a tak moc času předem nepotřebujete. Parkování mají přímo u odletové haly a za 15 minut už můžete čekat letadlo. Nějaká duty-free tam je, ale krom jedné předražené hospody nic užitečného. Trošku divné je, že mají ve Vídni kontrolu příručních zavazadel až těsně před gatem, tj. až nějakou hodinu před letem se tam objeví pracovnici letiště a teprve se provede kontrola všech cestujících, divné.

Na večerní let před desátou bylo sice nezvykle plno, ale jinak vše bez problémů. Letos FlyNiky dokonce dávalo i poživatelný brunch (sendvič s čimsi). Let z Vídně trvá kolem 3 hodin a 20 minut, v Izraeli mají jen o hodinu víc, takže jsme přiletěli někdy okolo 2:20 místního času. Bohužel jsme opět museli z letadla do autobusu a než jsme prošli skrz asi kilometrový terminál, kontrolu (nebojte se k ní chodit po dvou btw, já se trochu bál) až k zavazadlům, trvalo to dost dlouho, alespoň jsme si ovšem stihli vyměnit ty peníze, neb jsem měl obavy o osud dolaru a celé USA (byl to ten den, kdy měl kongres poslední chvíli na domluvu o navýšení dluhového stropu). Doprava z letiště do Tel Avivu je totiž přes noc celkem tristní. Teda jezdí tam vlaky co hodinu, ale jezdí jen na telavivské centrální nádraží a z něj nejezdí přes noc jednoduše nic, tedy krom taxíků. Čekali jsme na vlak až do nějakých 3:50, samozřejmě v úžasné kondici od ranního vstávání v 6:00.

Na tento výlet jsem se rozhodl vyzkoušet web Airbnb.com. Ten v podstatě před pár lety začal jako malý startup a postupně se z něj stal docela fenomén. Funguje to jednoduše jako spojnice majitelů bytů / domů nebo jiných nemovitostí a cestovatelů / zájemců o pronájem těchto zařízení. Původně jsem chtěl Airbnb.com využít na většinu ubytování, nicméně nakonec nám byt v Jeruzalému majitel nedlouho před odletem zrušil a tak jsem musel narychlo využít náhradu ve formě hotelu. Pro Tel Aviv se nicméně povedlo skvěle a vybrali jsme byt zhruba 100 metrů od moře na v podstatě hlavní centrální Tel Avivské ulici Allenby.

Naprosto skvělé ubytování v bytu u moře v Tel Avivu

Naprosto skvělé ubytování v bytu u moře v Tel Avivu

Majitelka mě trošku děsila tím, že v současné době není v Tel Avivu, ale v Berlíně. V bytě ale měla být kamarádka, takže problém vyřešen. V průběhu čekání na letadlo ve Vídni ovšem přišel trošku šok, že tam kamarádka být nemůže, ale klíče budou klasicky v elektrice na chodbě. No a tak jsme, lehce nervózní, dorazili nočním (nebo spíš ranním) vlakem do Tel Avivu, vzali taxíka, kde jsem opět trnul poučen o zrůdnostech s taxametrem a celkem úspěšně dorazili až k ubytování, kupodivu s námi ani moc nezajel, víc než křižovatku dvě určitě ne. Pak jsem teda nad ránem poskakoval po děsivě vyhlížející čtvrti (v Tel Avivu to je ovšem zhruba průměr, chodil do vchodů a hledal rozvodnou skříň s klíčem. Nakonec se to podařilo na druhý pokus, po tom dni už to bylo trošku jako sen, ale klíč opravdu fungoval a byt vypadal takhle nad ránem opravdu skvěle. Hned vedle se nacházel 24/7 AM PM obchod, kde jsem zamířil koupit pivo, protože mně to přišlo vhodné. No a co by jeden neřekl, v Izraeli platí přes noc (tuším 23:00 – 06:00) zákaz prodeje alkoholu, eh. Takže obrovský fail. V bytě pro nás kamarádka (nebo osoba zanechavší klíče) pro nás dokonce zapnula bojler, aby ohřála vodu. No nekup to.

Celkově bych Airbnb.com určitě doporučil, je to sice trošku riskantnější, než hotel. Právě kvůli tomu, že spoléháte na jednoho majitele a může se cokoli přihodit. Pořád je to ale perfektní řešení, protože byty (často i bez majitele) jsou samozřejmě prostornější, většinou luxusnější a vůbec je to tak trošku autentičtější zážitek, než mydélka v hotelech. Osobně teda nechápu odvahu majitele, profily na Airbnb.com jsou celkem ověřitelné (nahrává se tam i sken pasu), ale i tak, pustit cizí lidi, a hlavně mě, do svého bytu takhle uprostřed noci bez jakéhokoliv setkání apod., no já bych to asi neudělal.

Pobřeží a pláže jsou v TLV nádherné. Mně osobně se líbí víc, než třeba v Barceloně. Hlavně je tam zhruba desetina lidí, i když fakt je, že bylo lehce chladněji, asi o 4 stupně.

Pobřeží a pláže jsou v TLV nádherné. Mně osobně se líbí víc, než třeba v Barceloně. Hlavně je tam zhruba desetina lidí, i když fakt je, že bylo lehce chladněji, asi o 4 stupně.

Druhý den, teda stejný den, po krásném čtyřhodinovém spánku, vyrazili jsme na tu opěvovanou pláž. Bylo, trošku nečekaně (i když, viz níže) zhruba tak 28 stupňů, jasno a vůbec tak nějak… typicky. V kontrastu s hnusným počasím u nás (které prý nebylo, ale stejně bylo) je to prostě super. Na pláži jsme ovšem dlouho nepobyli, lidí tam vpravdě moc nebylo, vítr zase tak nefoukal, sluníčko svítilo, jenže, dva dny na velkoměsto o velikosti Prahy, nenaděláte nic.

Následoval plánovaný průzkum severní části města na kolech. V Tel Avivu je, stejně jako v mnoha evropských metropolích vyjma Prahy, perfektní systém na pronájem kol. Jmenuje se Tel-o-Fun a jedná se v podstatě o takové kiosky s koly (ve městě jich může být už kolem dvou stovek), kde si platební kartou zřídíte něco jako denní předplatné (karta se autorizuje, zablokuje asi 100 NIS), které vyjde zhruba na stovku (17 NIS) denně. Následně si na automatu vyberete volné kolo, odblokujete a jedete. Skvělé je, že pokud kolo do půl hodiny vrátíte jinde, neplatí se navíc už vůbec nic. Hodina pak stojí 5 NIS a pak už částka narůstá. Nejde tedy o klasický dlouhodobý pronájem kola, ale cílem je, aby bylo maximum kol dostupných na jízdu, takže proto ty limity. Kola nebyla kdoví co, některá byla i různě poškozená, ale celkově vše fungovalo dobře (občas teda protestovaly automatické kiosky a nechtěly třeba pustit kolo). Po cestě jsme narazili i na celkem solidní množství lidí, kteří s tím měli potíže. Systém je samozřejmě defaultně v hebrejštině a má tendenci se i po přepnutí na angličtinu brzy přepnout zpět, což nedělá dobrotu. V angličtině je ale až překvapivě přehledný. Navzdory tomu jsme narazili na Slováky, Izraelce i Rusy, kteří s tím trošku laborovali.

Systém pro pronájem kol v Tel Avivu nazvaný Tel-o-Fun.

Systém pro pronájem kol v Tel Avivu nazvaný Tel-o-Fun.

Na kolech je ovšem cesta po krásné pobřežní promenádě města fakt super, nejsem si jistý, kolik jsme ujeli, nicméně na serveru Tel Avivu toho kromě pobřeží zase tolik k vidění není. Celkově je to nové město a historických částí moc nemá. Na severu jsou bývalé (a zřejmě byly fakt hnusné) lodní doky přestavěné na obchody, i menší tržiště ručních výrobků a i tahle oblast vypadá velice dobře.

V severní části Tel Avivu je hezky přestavěný bývalý přístav.

V severní části Tel Avivu je hezky přestavěný bývalý přístav.

Dále na serveru (směrem na východ do vnitrozemí) je krásný park HaYarkon jako stvořený na kolo. V délce má ale dobrých 10 kilometrů, takže jsme to celé samozřejmě neprojeli, zase takoví šílenci jsme (ještě) nebyli. Nicméně je tam snad jediná řeka v Izraeli (ještě je na východě Jordán, ale jinak fakt nevím), takže zřejmě vzácnost.

Krásný park HaYarkon na severu města

Krásný park HaYarkon na severu města

No a pak už jsme se pustili zpátky po promenádě zpět směrem na jih. Bohužel už se Slunce hodně rychle blížilo k západu, takže času nazbyt nebylo. Promenáda je ale i v pozdějším odpoledni krásná. Dále směrem na jih jsou nejluxusnější hotely (Hilton, Sheraton apod.), nový a celkem hezký přístav a jinak klasicky pláže, na druhé straně na břehu pak celkem moderní mrakodrapy s výraznou telavivskou operou a podobně, nic pro milovníky historie, ale mně osobně to sedí líp, než extrémně staré historické zástavby.

Pobřežní park s výhledem na jeden z hotelů

Pobřežní park s výhledem na jeden z hotelů

Pak už jsme stihli bohužel jen západ Slunce a samozřejmě noční koupání. Byla tma jako prase, na pláži nebyl už skoro nikdo a moře vypadalo takhle po tmě trošku nebezpečně, ale stejně nám to nedalo a povedlo se. K večeru při stmívání se na plážích i v parcích okolo sejde spousta lidí, Arabové tam grilují a vůbec je to celkem zajímavá a pohodová atmosféra.

Západ Slunce na jedné z telavivských pláží, budova na fotce je nová izraelská opera

Západ Slunce na jedné z telavivských pláží, budova na fotce je nová izraelská opera

Vlastně si ani nevzpomínám, co jsme v TLV první a druhý den jedli, vzpomínám si, že tento den se mně už podařilo koupit víno (na pivo to už jaksi nebylo) v AM PM obchodě, ale na to jídlo si nějak opravdu nepamatuji. Zřejmě jsme dojídali zbytky z domova (samozřejmě řízky) a nějaké béčkové pečivo. Je nutné říci, že za v přepočtu 200 Kč jsou u nás asi 100x kvalitnější vína, ale možná jsem jen blbě nakoupil, ono je to těžko, když je to většinou všechno v hebrejštině.

Den 2.: Tel Aviv jih

Na druhý a (pro začátek) bohužel poslední den v Tel Avivu jsme měli naplánovaný jih města a také jeho centrum. Ne, že by bylo o co stát, ale centrum města je zřejmě dobré vidět, zvlášť, když už se tam člověk možná nikdy nepodívá. Na jihu města je historická část Jaffa. Dříve to bylo samostatné město, které tam stálo dlouho před Tel Avivem, nyní je to ovšem víceméně součást celého souměstí. Dolů do historické části jsme to zvládli opět na kole, hezky ráno, v klidu u moře, to byl opět zážitek sám o sobě. Ve spodní části je snad nejstarší přístav na světě, až do britské okupace, používaný jako nákladní, nicméně je pěkně hnusný. Samotné staré město je opravdu krásné, dominuje mu kostel, návštěvnické centrum s mešitou a nádherné zahrady s archeologickými vykopávkami.

Střed historického města Jaffa na jihu Tel Avivu

Střed historického města Jaffa na jihu Tel Avivu

Město se dá projít za dvě hodinky, protože velké opravdu není. Nejradši bych sem dal více fotek, ale omezím se jen na pár. Nicméně je to opravdu hezká část, měla existovat snad už pár let po biblické potopě, dobily ji postupně snad všechny civilizace. Za přístavem jsou tzv. Andromediny kameny, kde měla být Andromeda dle řecké mytologie zachráněna Persem.

Z Jaffy je skvělý výhled na celý moderní Tel Aviv, což je samozřejmě brutální kontrast

Z Jaffy je skvělý výhled na celý moderní Tel Aviv, což je samozřejmě brutální kontrast

Z Jaffy jsme pokračovali dolů směrem zpět do Tel Avivu. Pod starým městem je ještě známá hodinová věž a velké tržiště, v podstatě teda spíš vetešnictví. Kde naleznete snad vše od mincí a známek až po nábytek, hudební nástroje a podle mě i letadlové lodě a teleporty (ač neověřeno). Nedalo nám to a koupili jsme tu první část zbytečností ve formě suvenýrů. V mém případě teda hlavně jarmulku pro pobyt u Zdi nářků :).

Naprosto typické produkty ve vetešnictví v Jaffě

Naprosto typické produkty ve vetešnictví v Jaffě

Pak jsme pokračovali dále na sever k největšímu telavivskému trhu zvanému HaCarmel.

Výhled na pobřeží Tel Avivu z jihu

Výhled na pobřeží Tel Avivu z jihu

To už je takové to typické blízkovýchodní tržiště plné čerstvého ovoce, zeleniny, ryb, masa a všeho dalšího, na co si jen vzpomenete. V praxi je to tak kilometrová ulička směřující do centra města. Poznáte ji tak, že se z ničeho nic setmí, a to díky šílenému množství lidí a také typicky neupravenými stánky, náhodně postavenými střechami a tak dále. Tržiště jsme prošli tak za půl hodinky, cestou koupili nějaké ovoce, oříšky, všechno úžasné. Kéž by něco takového bylo i u nás. Celé je to trošku exotické, všude šílený hluk, překřikující se prodavači…

Tržiště HaCarmel v centru Tel Avivu

Tržiště HaCarmel v centru Tel Avivu

Po návštěvě tržiště následovala lehká procházka centrem. V Tel Avivu je centrum města tvořeno ulicí Allenby a několika přilehlými a je prakticky hned u tržiště. Při procházení centra se ovšem stalo něco divného a začalo pršet. A nezačalo pršet jakože pršet v blízkovýchodním stylu, tj. tak 15 kapek a konec. Začalo lít jako prase, domácí obyvatelstvo u toho divně povykovalo, všechno se samozřejmě schovalo pod dostupné střechy a ještě si to povětšinou točilo na mobil. Babička vedle nás se deště dokonce zřetelně bála. No zajímavé, ale vydrželo to tak dvacet minut a pak zase svítilo Sluníčko. Více deště jsme již po zbytek pobytu v Izraeli bohužel nezahlídli :). Údajně šlo o první déšť zhruba od dubna.

Centrum Tel Avivu, zjednodušeně plno lidí, hluku a obchůdků se zbytečnostmi

Centrum Tel Avivu, zjednodušeně plno lidí, hluku a obchůdků se zbytečnostmi

Pak už následovala povinná pauza v podobě moře no a pak už si konečně vzpomínám na první jídlo. Snad už v souladu s mým zvykem šlo o něco řádně netypického pro danou lokalitu. Vyrazili jsme si totiž k pláži do podniku vedle americké ambasády, nazývající se Mike’s place. Je to podnik založený a provozovaný Američany a v celé Izraeli mají už snad šest poboček. Tato je ale původní, proto vedle velvyslanectví. Obsluhu tvoří většinou Američani (aspoň se mně zdálo), osazenstvo jsou hodně turisté (hádejte odkud) a celkově se podnik snaží fungovat takovým tím americkým stylem. Obsluha občas prohodí něco vtipného, dokonce i placení je vtipné, super. Co vám budu povídat, dal jsem si burger velký jako kolo od vozu a hranolky k tomu. Alespoň pivo jsem měl izraelské, ač bych to beztak nepoznal, protože Goldstar mně chutná zhruba jako všechna ostatní piva.

Celkem typický bauhaus dům na Rothschild Boulevard

Celkem typický bauhaus dům na Rothschild Boulevard

A po megaburgeru teda nastal čas na další cyklovýlet městem, což mě vzhledem k zábavné hustotě a „náhodnosti“ dopravy opravdu lákalo. Nicméně přežili jsme a projeli celkem známou a hlavní tepnu zvanou Rothschild Boulevard. Většině zřejmě rodinu Rothschildů netřeba představovat. Je to celkem zelená promenáda se spoustou bauhaus domů, pro které je Tel Aviv celkem proslulý. Na konci bulváru směrem k moři taky vyrostla celkem zajímavá moderní čtvrť plná mrakodrapů.

Moderní část Rothschild Bouleward, v podstatě pár kroků od nejstarší části Tel Avivu - Neve Tzedek

Moderní část Rothschild Bouleward, v podstatě pár kroků od nejstarší části Tel Avivu – Neve Tzedek

Pár kroků od moderní části je naopak nejstarší část Tel Avivu zvaná Neve Tzedek. Není to žádná historická hitparáda, protože město začalo vznikat někdy na přelomu 19. a 20. století. Nicméně je to celkem hezká čtvrť plná starých baráčků, vilek a vůbec to celkem připomíná takovou typickou italskou vesničku. Jenom mně tam mezi domy přijde nesrovnatelně větší bordel, ale to platí nakonec pro celý Tel Aviv, s takovou tou evropskou čistotou si prostě moc hlavu nelámou.

Nejstarší část Tel Avivu zvaná Neve Tzedek, na fotce je zřejmě nějaká bezvýznamná synagoga

Nejstarší část Tel Avivu zvaná Neve Tzedek, na fotce je zřejmě nějaká bezvýznamná synagoga

A pak už to všechno bohužel začalo kazit zase Slunce. Nebo se teda jenom začalo stmívat. Byl pátek večer a to po setmění v Izraeli začíná Šábes, který trvá až do sobotního setmění. Teoreticky by to mělo znamenat děsivý klid, ale Tel Aviv je moderní město a v centru to ani moc nebylo poznat. Přestaly sice jezdit autobusy a vlaky, ale jinak město žilo snad víc, než v jiné dny. Proto jsme stihli ještě hospodu, kde jsem zase konečně měl nějaký ten typický izraelský arak.

Tel Aviv při setmění, v dáli je vidět Jaffa, v popředí pak pláž i s osazenstvem

Tel Aviv při setmění, v dáli je vidět Jaffa, v popředí pak pláž i s osazenstvem

Den 3.: TLV – Jeruzalém & Olivová hora & Křížová cesta & Betlém

V den třetí museli jsme bohužel opustit krásný, moderní a slunný Tel Aviv a odebrat se na „svaté místo“, správně, do Jeruzaléma. Jak už jsem psal, začal Šábes a v sobotu v Izraeli nejezdí žádná forma veřejné dopravy, takže neuspějete s autobusem, ani vlakem. Jeruzalém je od Tel Avivu vzdálený zhruba 50 minut jízdy, takže je to v podstatě za rohem, nicméně přeprava v sobotu brzo ráno byla do poslední chvíle opravdu spíš teorie. V Izraeli jezdí na Šábes tzv. šeruty (sheruts). V podstatě jde o něco jako sdílený taxík, je to mikrobus, který jednoduše jede do nějaké destinace a čeká, až se naplní lidmi a pak vyrazí. Po Tel Avivu kopírují šeruty hlavní autobusové linky no a pak měly teoreticky jezdit z hlavního autobusového nádraží (to je mimochodem druhý největší autobusák na světě a podle mě přesvědčivě nejodpornější) do celého Izraele.

Takto vypadá naprosto typický izraelský šerut, nebolí sdílený taxík

Takto vypadá naprosto typický izraelský šerut, nebolí sdílený taxík

Sedli jsme tedy do šerutu no. 4, o kterém jsem si myslel, že jede na hlavní nádraží, no a on fakt jel. Pak nás na tom hnusném a špinavém místě vyhodil, teda před ním, on je totiž i autobusák v sobotu zavřený. Kupodivu netrvalo dlouho, prohodil jsem něco s jedním řidičem, dostal směr a za minutu nebo dvě už jsme seděli napakovaní v bizarně malém mikrobusu směrem do Jeruzalému, alespoň jsem teda doufal, na čelním skle měl pověšený nápis sestávající se ze dvou tří hebrejských znaků. Šeruty nejsou nijak drahé a navíc jsou pekelně rychlé (zřejmě i rychlejší, než osobáky, protože jezdí průměrně tak 80 i v obci), moc jsme na naplnění nečekali a za slabou hodinku a pár šekelů (mám pocit, že něco okolo třiceti) jsme už byli v Jeruzalému. Na šerutech je ještě zábavné, že se neplatí řidiči hned (ten totiž mj. většinou vyřvává na kolemjdoucí svou destinaci), ale peníze se posílají po cestujících před vámi a stejně tak i zpět. Kupodivu to funguje dobře. Další výhoda šerutu je, že vám zastaví kdekoli po trase, nejste tedy vůbec omezeni pevnými zastávkami.

Prázdná sobotní Jaffa Road v Jeruzalému, posledních několik let je pouze pro pěší a jezdí na ní jediná tramvajová linka  v Jeruzalému

Prázdná sobotní Jaffa Road v Jeruzalému, posledních několik let je pouze pro pěší a jezdí na ní jediná tramvajová linka v Jeruzalému

Jenže, jak ona je ta sobota a jak Hospodin nechtěl, aby lid izraelský cokoli dělal, týká se to i recepcí. Tentokrát už jsme mířili na hotel a byli jsme rádi, že vůbec v sobotu otevírají recepci i ráno, abychom si tam mohli nechat kufry. V devět se to povedlo a byli jsme vyhozeni přímo do víru velkoměsta (staroměsta). Check in mají v sobotu až v 19:30, namísto normální 14:00, nekupte to, ale milostivě to prý můžeme zkusit už ve tři. Už při plánování jsem počítal s tím, že tento den bude v Jeruzalému trošku složitější, kvůli zavřenému všemu a samozřejmě nefunkční dopravě. Zvolili jsme proto Olivovou horu, která se nachází na východě města za Starým městem a jezdí na ni autobusy z arabského autobusáku, který jsme měli relativně nedaleko. Arabové samozřejmě Šábes z vysoka ignorují a jezdí. K mému údivu to skoro nebyl problém najít, byl tam sice typicky arabský chaos, protože jde o docela arabskou část Jeruzaléma, ale dalo se. V Jeruzalému totiž bydlí zhruba třetina muslimů a některé části podle toho tak vypadají. Arabové mají tendenci mít všude bordel a otravovat, s taxíky, s průvodci, úplně s čímkoli.

Damašská brána - jedna z bran do Starého města v Jeruzalému, hned naproti ní se nachází celkem arabská část města a mj. i ten arabský autobusák

Damašská brána – jedna z bran do Starého města v Jeruzalému, hned naproti ní se nachází celkem arabská část města a mj. i ten arabský autobusák

V buse nás jelo sice tak pět, což vždycky uklidní, ale nakonec jsme asi za 10 minut dorazili na Olivovu horu, me to pro Židy hodně posvátné místo, na celém západním svahu jsou židovské hřbitovy a je pro ně čest, když jsou tam pohřbeni. Jako celek ale už to je z dálky docela extrém, zjednodušeně hrob vedle hrobu. Na samotné Olivové hoře je hodně křesťanských kostelů, i nějaká ta mešitka a synagoga. Dá se sejít až dolů a projít kolem většiny z nich. Navštívili jsme kostel Páternoster (tady se omlouvám, asi to budu trošku plést, ale křesťanství není úplně moje hobby a názvy mám pomixované s angličtinou), kde je na zdech otčenáš snad ve všech světových jazycích, včetně češtiny.

Kostel Páternoster na Olivové hoře a otčenáš v různých jazycích, jasně, mohl bych sem dát fotku češtiny, ale tu všichni znáte

Kostel Páternoster na Olivové hoře a otčenáš v různých jazycích, jasně, mohl bych sem dát fotku češtiny, ale tu všichni znáte

Po cestě z kostela vede ulička dolů, ze které je nádherný výhled jednak na ten obrovský hřbitov (ono je jich víc, ale už to v tvoří vlastně celek) a hlavně na Staré město s dominantou Skalního dómu, což je pro muslimy druhá nejdůležitější mešita na světě. Postává tam taky hlouček Arabů a nutí blbosti, chtěl jsem Hanku vyfotit s arabským oslem (teda jeden osel a jedno zvíře) a stálo mě to 10 šekelů, nekup to.

Výhled na Staré město z Olivové hory, zřejmě nejhezčí výhled na město vůbec

Výhled na Staré město z Olivové hory, zřejmě nejhezčí výhled na město vůbec

Pak už jsme pokračovali dál dolů přes jeden kostelík (ani nevím název), bizarní ruský pravoslavný Kostel Máří Magdaleny, kde začínají Getsemanské zahrady, ve kterých byl podle Bible zatčen Ježíš před svým ukřižováním. V zahradách jsou brutálně staré olivovníky, které prý to dobu pamatují. No naštěstí pro křesťany, mluvit nemůžou. Vedle zahrad je pak Kostel všech národů.

Getsemanské zahrady, údajné místo zatčení Ježíše, na fotce je jeden ze starých olivovníků, který to prý pamatuje

Getsemanské zahrady, údajné místo zatčení Ježíše, na fotce je jeden ze starých olivovníků, který to prý pamatuje

Skoro přes ulici z Getsemanských zahrad je hrobka Panny Marie. Ta je teda pořádně stará, i když několikrát přestavěná, jako nakonec všechno v Jeruzalému. Opět tu asi nebudu rozebírat, že je to mé (ne)víře poněkud vzdálené, ale každopádně je to zajímavé místo a to sklepení má něco do sebe. Bohužel tam byly doslova hordy pravoslavných ruských šílených babiček, které to trošku kazily.

Vnitřek hrobky Panny Marie, tohle byl bohužel běžný traffic ruských babiček, které se chtěly zřejmě poklonit. O kousek dál byl samotný hrob, kam už se nedalo dostat snad vůbec.

Vnitřek hrobky Panny Marie, tohle byl bohužel běžný traffic ruských babiček, které se chtěly zřejmě poklonit. O kousek dál byl samotný hrob, kam už se nedalo dostat snad vůbec.

Vylezivší z hrobky, ocitli jsme se omylem na nějaké mši, už už nás ve sklepení zamykali a já počínal tušit zlé, když vše dobře dopadlo a já ty dveře prostě otevřel a oba jsme utekli. Od úpatí Olivové hory jsme se pak vydali směrem ke Starému městu, které je pár stovek metrů. Vylezete malý kopeček, minete řecký ortodoxní kostelík a jste u Lví brány (Lion gate) do Starého města, kde začíná Křížová cesta. To jest údajná cesta, kde Ježíše vedli, on několikrát upadl, až byl přiveden někam do míst Chrámu Božího Hrobu, ukřižován a pohřben.

Kousek křížové cesty v Jeruzalémě, cesta je dlouhá hrubým odhadem tak maximálně kilometr

Kousek křížové cesty v Jeruzalémě, cesta je dlouhá hrubým odhadem tak maximálně kilometr

Ať už to bylo jak chtělo, to místo tam prostě je, po cestě je asi osm zastávek, ke kterým se vážou různé příběhy a asi by bylo zbytečné je tady rozebírat. Já tomu příběhu tak nějak celkově nevěřím, ale musím uznat, že něco do sebe to má. Cestou potkáte třeba i žalář Ježíše Krista, což je dost šílené hluboké vězení vytesané ve skále pod městem a je toho mnohem mnohem víc. Nutno říci, že je tam celkem čilý provoz, hodně poutníků a vůbec orientace je po celém Starém městě dost stížená miniaturními uličkami, zatáčkami a podobně. Tak či onak, téměř celou Křížovou cestu (latinsky Via Dolorosa) jsme prošli a dorazili až k Chrámu Božího Hrobu, který tam nechala vystavět sv. Helena, protože měla za to, že na tom místě Ježíše pohřbili.

Jedna ze zastávek na Křížové cestě směrem k Chrámu Božího Hrobu

Jedna ze zastávek na Křížové cestě směrem k Chrámu Božího Hrobu

Rád bych tu napsal víc, ale už tak toho bude zřejmě brutálně hodně, takže to asi nemá smysl natahovat. Je to opravdu zajímavé místo, ale to je Staré město obecně a ještě o tom něco napíšu. Při procházení Křížové cesty jsme si neopomněli v arabské restauraci dát nějaký ten jehněčí kebab v pitě, mají to vážně výborné kluci.

Čelní část Chrámu Božího hrobu v Jeruzalému

Čelní část Chrámu Božího hrobu v Jeruzalému

Chrám Božího hrobu je vlastně celkově docela nenápadný a není k němu až tak jednoduché trefit, nám se to podařilo až na druhý pokus. Je to hodně starý kostel a pro křesťany vůbec nejposvátnější. Vevnitř jsou místa, kde byl Ježíš přibit na kříž a také jeho hrobka. Není mně to moc jasné, když ten kostel vlastně tehdy ještě neměl stát, ale asi do toho nebudu šťourat. Bylo tam neuvěřitelné množství lidí, ale opět musím uznat, že je to místo se zajímavou atmosférou. Samotná hrobka Ježíše byla v neuvěřitelném obležení. Celý kostel jsme podle mě procházeli alespoň hodinu.

Hrobka Ježíše Krista v Chrámu Božího hrobu, bohužel v totálním obležení věřících

Hrobka Ježíše Krista v Chrámu Božího hrobu, bohužel v totálním obležení věřících

Už se nám jaksi blížila třetí hodina odpolední a Chrám Božího hrobu jsme na program tohoto dne přidali jaksi navíc, takže se krátil čas na poslední kratochvíli tohoto dne. A sice Betlém. Na check in na hotelu hold bude čas jindy. Rychle jsme se tedy vymotali ze starého města směrem zpět k Damašské bráně s arabským autobusákem (což je tak 10 minut cesty) a jali se najít autobus do Betléma. Izraelské autobusy tam ani nejezdí, protože Betlém se nachází přímo v srdci Palestiny (ač je to od Jeruzaléma sotva 40 minut jízdy) a tam vůbec nesmějí Izraelci. Arabský autobus tam jezdí co chvíli a stojí na místní poměry prakticky drobné. Palestina je rozdělena na tři části, tu první má pod plnou politickou i vojenskou kontrolou Izrael (takže je vlastně obsazená), v druhé části vládne palestinská autonomní vláda, ale za přítomnosti izraelské armády a třetí, nejmenší, část je pod plnou kontrolou Palestinců, politickou i vojenskou. No a Betlém spadá do té třetí, z našeho pohledu nejhorší, části. Je to ta část obehnaná celkem solidní zdí, viditelnou i z Jeruzalému. My jsme jeli autobusem, který končí přímo v Betlému a míjí jen jeden dálniční izraelský checkpoint. V podstatě sice vjíždíte do jiné země, směrem z Izraele tam ale neprobíhá žádná kontrola.

Celá Palestina je plná Banksyho grafitti

Celá Palestina je plná Banksyho grafitti

A tak jsme celkem bez problémů skončili v Betlémě, uprostřed Palestiny. Autobus nás vyhodil v podstatě uprostřed silnice, ač už nikam nepokračoval. No a asi za 15 vteřin poté začali nás lákat místní taxikáři. Ráčil jsem se zamyslet a došlo mně, že za hodinu a půl do setmění ten Betlém asi pěšmo a místní nefunkční dopravou nestihneme. Chtěl jsem po nich odvoz alespoň do centra k místu zrození Ježíše. To mělo stát 20 šekelů (takže vlastně drobné). Jenže to ten čas zase tak neřešilo a milý arabský taxikář nám začal nutit takový kompletní trip, prý za 110 šekelů, nebo nějak tak. Zkusil jsem tedy tolik obávané smlouvání no, nebudu to zdržovat, pod devadesát jsme se nedostali. I tak jsem to považoval za úspěch a jelo se.

Pastýřské paseky v Betlému - zde údajně zvěstovali andělé zrození Ježíše (nebo nějak tak to mělo být)

Pastýřské paseky v Betlému – zde údajně zvěstovali andělé zrození Ježíše (nebo nějak tak to mělo být)

Pokud jsem si v Izraeli taxíkem nebyl jistý, tak tady jsem byl nervózní pětkrát tolik. Neoplývám láskou k národu, který vyhazuje do vzduchu autobusy a místa v Izraeli a vůbec… A ještě jsem si já vůl zapomněl přívěšek s Davidovou hvězdou na sobě, takže byl vlastně zázrak, že jsem se dostal tak daleko. Nicméně taxikář byl v pohodě, dovezl nás k první zastávce a prý, že počká. Byly to Pastýřské paseky, kde měli andělé zvěstovat příchod Ježíše. Celkem zajímavé místo s hezkým výhledem.

Výhled na Betlém, za kopcem už je v podstatě Jeruzalém

Výhled na Betlém, za kopcem už je v podstatě Jeruzalém

Taxikář na nás opravdu čekal a pak jsme zamířili do centra města do neuvěřitelného kopce. Tady jsem byl fakt za taxík vděčný. Krom toho je palestinská doprava ještě zábavnější, než izraelská. Pohled, jak se přetlačují dva taxíky v takovém patnáctistupňovém stoupání byl fakt zábavný. Na kopci jsme ještě stihli podivný kostelík (možná to nemá ani český název, Milk Grotto Chapel), který nějak souvisí s mateřským mlékem panny Marie. Mladé křesťanky tam šaškovaly u nějaký kamenů. Mě o něco víc zajímala vyhlídka, ke které nás taxikář dovedl nějakou divnou cestou skrz továrnu na blbosti z olivového dřeva (tušil jsem zase zradu). Vyhlídce dominovala velká palestinská vlajka, ze které jsem měl samozřejmě strach.

Výhled na zbytek Betléma a hlubokou Palestinu

Výhled na zbytek Betléma a hlubokou Palestinu

Teď jsme s taxikářem už pěšky doputovali do centra města. Je tam celkem známá Omarova mešita a hlavně Chrám narození páně (zřejmě česky), což je místo, kde mělo dojít k narození Ježíše. Vevnitř je nějaká jeskyně, kde se to prý událo. V praxi ovšem vlezete do kostela a tam je do nějaké jeskyně fronta jako prase, čehož hned využije samozvaný arabský kamarád a nabízí vám, že se tam dostane asi za tři minuty. Odbyl jsem ho, jako ten den už snad padesát lidí, co nám nutili blbosti. Ovšem nedal se a vylezlo z něj, že tam dokonce jakože pracuje (no cedulku měl). Tak hezký ripoff palestinské vlády. My jsme se podívali po kostele, představili si jeskyni a blbečkovi pomalu utekli ven.

Centrum Betléma s Omarovou mešitou, na druhé straně je Chrám narození páně

Centrum Betléma s Omarovou mešitou, na druhé straně je Chrám narození páně

Pak jsem ještě s řidičem domluvil návštěvu toliko známé palestinské zdi, teda izraelské zdi, která ohrazuje podstatnou část Palestiny vč. západního Betléma. Musel jsem samozřejmě na dotaz stvrdit, jak hrozně proti ní jsem, no ale už možná tušíte, jak je to doopravdy. Kolem zdi jsme projeli a vypadá opravdu zajímavě, z téhle strany. Z izraelské je kompletně čistá, z této strany prakticky celá počmáraná grafitti a nápisy a místy taky už celkem poškozená od granátů a kdoví čeho. Každopádně je to dost vysoká paráda.

Podstatnou část Betléma ohrazuje izraelská zeď, celá je z palestinské strany v takovém stavu

Podstatnou část Betléma ohrazuje izraelská zeď, celá je z palestinské strany v takovém stavu

Po zdi už jsme měli namířeno zpět na autobus. V Betlémě je ještě hrobka Ráchel, která je údajně v takovém meziprostoru mezi zdí, jenže bohužel jde o izraelskou památku a v sobotu byla zavřená, to mě trošku mrzelo. Po cestě jsme si jaksi vzpomněli, že už máme málo šekelů a možná nezaplatíme ani bus zpátky do civilizace. Taxikář ale neměl problém s eury, které u sebe naštěstí měla Hanka a tak byl problém vyřešen. Přepočet na Googlu (v Palestině funguje izraelská síť) říkal zhruba 19 EUR (z 90 šekelů). Náš kámoš taxikář chtěl samozřejmě 25 EUR, prý mají v Palestině jiné kurzy. No nechtěl jsem mu vysvětlovat princip kurzů měn a tak jsem to prostě jen ukecal na 22 EUR. Na zastávce budu se pak kolegové ptali, kolik že chtěl, no tak jsem jim řekl 200 EUR, asi měl pak chudák špatný den :). Autobus onedlouho přijel, arabské babičky sice nepochopily princip nastupování, ale nakonec se povedlo. Po cestě do Izraele už je potřeba projít hraniční kontrolou. Palestinci musí ven z autobusu, ale cizinci zůstanou sedět. Celé to bylo překvapivě v pohodě, nás pět a půl cizince vojáci jenom prohlídli, ani pasy moc nesledovali, Palestince venku za pět minut propustili a my byli zpět v zemi zaslíbené.

Staré město v noci bylo hodně strašidelné, skoro i pro mě

Staré město v noci bylo hodně strašidelné, skoro i pro mě

Blížila se sedmá a my se bez obav mohli konečně přihlásit na tom hotelu. Ještě jsem se ani nezmínil, že v Jeruzalému byla oproti Tel Avivu celkem solidní zima, vzhledem k té malé vzdálenosti. Už ráno bylo sotva dvacet stupňů, přes den možná maximálně 25, ale po setmění to zase hodně rychle padlo a moje tričko a kraťasy nějak nestačily, což je u mě zázrak. No ale k hotelu… Jmenuje se Jerusalem Little Hotel a zjednodušeně, je fakt little. Vedle mají ještě hostel, kde je i recepce. Náš pokoj měl tak 3×3 metry, což by bylo v pohodě, ale koupelna se vešla tak do 1,5 metru čtverečního, bez keců. Všechno to jde ale samozřejmě přežít a tady to bylo vynahrazeno perfektním místem na hlavní ulici Jaffa Road zhruba 300 metrů od Starého města a hned u zastávky tramvaje. A navíc měl celkem hezkou střešní terásku.

Zeď nářků v Jeruzalému za tmy

Zeď nářků v Jeruzalému za tmy

Sice to zpětně nechápu, ale ještě jsme po celém tom dni neměli dost a vypravili jsme se ke Zdi nářků, která by v noci měla vypadat fakt hezky. Cestou jsme koupili pravé místní bagetky v podniku zvaném New Delhi s fotkami Manhattanu vevnitř, no po celém dnu super. Cesta vede přes celé Staré město, přesněji přes arabskou část. Už kolem deváté v noci tam bylo absolutně mrtvo, všechno zavřeno a místy ty uličky a podchody až naháněly hrůzu. Fakt velký kontrast oproti tomu šílenství za světla. Skoro jsme ani nezabloudili a byli jsme u zdi. Zeď nářků je pro změnu nejposvátnější místo pro Židy. Sami nemají tohle označení rádi (hebrejsky to je v překladu Západní zeď), ale oplakávají tam destrukci svého prvního a druhého Chrámu, Zeď nářků by měla být právě západní zdí Druhého chrámu. No a pak už jsme měli fakt dost a to byl asi i konec dne třetího. Samozřejmě jsem ještě na střešní terase musel dát nějaké to pivo, dvě, pět, padesát, už nevím.

Den 4.: Davidovo město, Skalní dóm & Davidova věž a Staré město

Den čtvrtý začali jsme opět docela brzo, protože jsme měli v plánu návštěvu oné známé jeruzalémské mešity, druhé nejposvátnější mešity pro muslimy vůbec, zvané Skalní dóm. Byla docela i zima, takových dvacet stupňů, víc nebylo. No ale to je vlastně asi celkem jedno :). Na jídlo jsme opět protrpěli typickou normovanou bagetu a vypravili se ještě poloprázdným Starým městem k mešitě. Ta je vlastně téměř na stejném místě, jako Zeď nářků. Nachází se v jihovýchodní části, jakoby na místě dřívějšího druhého Chrámu. No jenže… už brzo ráno (střelil bych kolem osmé) stála na mešitu hyperbrutální fronta až ven ze Starého města snad až k Tel Avivu. Nenávidím fronty a tohle mě (nás) tak znechutilo, že jsme nakonec myšlenku mešity tak nějak s obrovským zármutkem opustili a mrkli místo toho do Davidova města.

Vykopávky Davidova města v Jeruzalému, je to nejstarší část vůbec

Vykopávky Davidova města v Jeruzalému, je to nejstarší část vůbec

To jsou extrémně staré vykopávky jakoby u Starého města směrem do údolí zvaného Kindron. Davidovo město je vůbec nejstarší část Jeruzaléma a datuje se do úplně nelogických letopočtů. Někam k roku -4500. Vykopávky jsou fakt rozsáhlé a mimo jiné je tam dost odkrytá západní stěna Druhého chrámu, která pokračuje dál, přes Zeď nářků až do muslimské čtvrti, kde je zastavěná a měří snad něco přes kilometr. Nejmenší kameny ve zdi váží kolem tří tun a v dobách, kdy ten chrám stál to mělo obrovskou klenutou bránu (pozůstatek je vidět), no upřímně celkem mindfuck, nechápu, jak tohle kdy mohlo stát. Pyramidy dávají aspoň smysl z fyzikálního hlediska. Na zdi je skvěle vidět, jak ji tam jednotliví dobyvatelé (přes Římany, Křižáky až po Turky) různě navyšovali, bourali a podobně. Davidovo město je dost velké, prošli jsme jenom část přiléhající ke Starému městu, i tak to ale stálo za to.

Stěna Starého města v Davidově městě s výhledem na Olivovou horu, ta šeď jsou opravdu hřbitovy

Stěna Starého města v Davidově městě s výhledem na Olivovou horu, ta šeď jsou opravdu hřbitovy

No a když jsme vylezli, nezdála se nám tak trochu fronta ke Skalnímu dómu, prostě tam bylo celkem málo lidí a k Tel Avivu už nesahala. Problém je, že muslimové jsou nenávistní a že mešitu zavírají někdy kolem 11 hodiny kvůli modlitbám a pak otevírají už jen na pár minut odpoledne. No a ono už se blížila desátá. Nakonec jsme to riskli a do fronty se postavili, přece jen je to dominanta Jeruzalému. Stáli jsme, stáli, stáli a nakonec dostáli až ke vchodu. Mezitím jsem poslouchal nervózní turisty, kteří tvrdili, že se v říjnu zavírá už v deset (což platí naštěstí až po změně času), pak v 10:30, obojí nám jaksi nevycházelo. Platilo ale opravdu 11 hodin a podle mě jsme museli být tak v posledních pěti, co tam pustili. Nevrlý arabský securiťák se už totiž ptal, kolik nás je a za námi moc lidí neprošlo. Takže asi celkem solidní luck. Na blbou mešitu celkem hezká bezpečnostní kontrola, ale co naděláme.

To dřevěné je cesta ke Skalnímu dómu, je to vlastně vidět dobře od Zdi nářků, je to jediný vchod pro nemuslimy

To dřevěné je cesta ke Skalnímu dómu, je to vlastně vidět dobře od Zdi nářků, je to jediný vchod pro nemuslimy

Tak už jsme si to trádovali k mešitě. Nahoře je takové větší náměstí a je tam vícero důležitých staveb. Hned u vchodu nás neopomněl otravovat Arab s nabídkou nahlédnutí do mešity, kam nemuslimové, přesně dle diktátu svého náboženství, nesmí. Po pravé straně je mešita al-Aksá, ze které si Římané, když město dobyli, udělali stáje, bravo. Na samotném náměstí je hezký kontrast spousty izraelských vojáků, modlících se hloučků muslimů (sedí a čumí do zdi), mešit a tak. Místo to není ošklivé, pravda.

Náměstí s mešitami, izraelskými vojáky a mešitou al-Aksá v pozadí

Náměstí s mešitami, izraelskými vojáky a mešitou al-Aksá v pozadí

Šli jsme dál na sever a už se před námi zjevila ona zprofanovaná kopule Skalního dómu. Musím uznat, že ta mešita vypadá zvenku fakt krásně. Od zlaté kopule až přes hezky obložené zdi. Není k ní možné se ani moc přiblížit, tak si to hlídají. Dělali jsme pár fotek a narazili na typicky české blbky, které měly foťák se širokoúhlým objektivem a namísto, aby požádali, jestli můžeme uhnout ze záběru kvákly něco jako „A mohla by se slečna posunooout…“, no mohla no, paničky. Náš stát se nezapře. Pak nás teda jedna vyfotila, tak dejme tomu bod plus.

Skalní dóm, druhá nejposvátnější mešita na světě

Skalní dóm, druhá nejposvátnější mešita na světě

Obešli jsme si mešitu a už tam začal tajtrlíkovat chlapík, že bychom pomalu měli jít, neb se blíží modlitby. Vedle dómu je taková malá mešitka a traduje se, že podle ní stavěli i tu velkou. No těžko říct. Na druhé straně jsou pak ještě nějaké sloupy duší no a jinak už nic moc. Krom toho všechny vyháněl ten pán, takže jsme celkem rychle místo upustili. Na cestě ven jsme už míjeli věřící.

Obě mešity vedle sebe, podle té malé se prý měl stavěl Skalní dóm

Obě mešity vedle sebe, podle té malé se prý měl stavěl Skalní dóm

Po návštěvě mešity jsme ještě zamířili ke Zdi nářků. Tentokrát jsem se vybavil i jarmulkou a šel se podívat přímo k ní. Nakonec jen na chvilku, protože židé vedle u ní fakt brečeli a bylo mně to lehce trapné. Do zdi celkem běžně strkají papírky s přáníčky a občas i nějaké ty drobné. Hanka se šla ke zdi podívat taky, ovšem do jiné části, protože ženy jsou od mužů odděleny, nejsem si vlastně jistý proč, ale je to tak. Mají sotva třetinu zdi. Pak jsme si to už zamířili na hotel a dali si po jedenácté i nějakou tu snídani. Byl to lowcost hotel, takže měli lowcost snídani, ale co. Mezitím se ráčilo jaksi oteplit, což jsem moc nevítal.

Zeď nářků ve dne v detailu, lidi u zdi fakt hodně brečí

Zeď nářků ve dne v detailu, lidi u zdi fakt hodně brečí

Někdy v poledne jsme pak zamířili zpět do Starého města. Tentokrát do Davidovi věže. To je celkem velká pevnost na západní straně města, na půli cesty ke Zdi nářků i k mešitě. Byl jsem tam už loni, ale Hanka to chtěla vidět taky a je to celkem pěkné místo se skvělým výhledem, tak proč ne. Kousek před muzeem, za jednou ze stupních bran do města (u ní jaksi nevím název) se povaloval hlouček izraelských vojáků. Byli zřejmě dobré nálady nebo pokleslé morálky a lákali turisty na focení, vše za neustálého smíchu a pokřikování. Chvilku jsem otálel a nedalo mně to, no a tak vznikla fotka níže, na ní mě prý nefackuje, ale mává, tak nevím.

Veselá izraelská armáda lákající turisty k focení

Veselá izraelská armáda lákající turisty k focení

Pak už jsme pokračovali do Davidovi věže. Je tam hezké muzeum kompletních dějin města, kde je dobře vidět, že Jeruzalém dobily v podstatě všechny významnější národy světa. Samotná pevnost je celkem nová (tuším po Turcích), ale vypadá opravdu hezky. Nebudu tu rozebírat všechno, ale každopádně fajn muzeum, jako u jednoho z mála bych určitě doporučil návštěvu.

Davidova věž, dnes muzeum, v Jeruzalému i s vykopávkami uprostřed

Davidova věž, dnes muzeum, v Jeruzalému i s vykopávkami uprostřed

Z nejvyšší věže pevnosti je pak dost hezký výhled na zbytek Starého města, pochází odtud nejspíš všechna ta známá panoramata Jeruzaléma v galeriích. Zřetelně je vidět samozřejmě Sklaní dóm, ale i Chrám Božího hrobu a spousta dalších významných staveb ve městě.

Výhled z Davidovi věže na Jeruzalém, mám tu i fotky bez svého židovského já, ale to jaksi není ono

Výhled z Davidovi věže na Jeruzalém, mám tu i fotky bez svého židovského já, ale to jaksi není ono

Následně jsme měli naplánovánu návštěvu hradeb Starého města. V podstatě je možné projít velkou část obvodových hradeb po ochozu, přesněji část od Davidovi věže směrem na jih a na východ, až pak dorazíte skoro až ke Zdi nářků. Samotné hradby bohužel celkem nic moc, velká část výhledu je do poměrně zanedbané arménské části města. Na druhou stranu je ale už o poznání lepší výhled, je dobře vidět třeba zeď oddělující Izrael od Palestiny a v dáli pak i hory obklopující Mrtvé moře, ono je totiž ve skutečnosti celkem kousek.

Výhled z hradeb Starého města, je dobře vidět zeď mezi Izraelí a Palestinou a v dáli i hory u Mrtvého moře

Výhled z hradeb Starého města, je dobře vidět zeď mezi Izraelí a Palestinou a v dáli i hory u Mrtvého moře

Slezli jsme s hradeb a omrkli ještě celou židovskou část Starého města. Staré město se totiž dělí na židovskou, křesťanskou, arabskou a arménskou část. V té arménské skoro nic není, v židovské je pár synagog, stará římská hlavní ulice a obecně mně byla asi nejsympatičtější, je klidná a čistá. V křesťanské části jsou pak všechny ty známé kostely, včetně Chrámu Božího hrobu. V muslimské části je pak samozřejmě Skalní dóm, nějaké ty menší mešity a hlavně spousta podzemních chodeb a spousta obchůdků. Arabové jsou bohužel dost otravní, ať už obchodníci nebo arabské děcka, co otravují turisty. Mezi částmi je celkem velký rozdíl, až byste nevěřili.

Pozůstatek římské hlavní ulice v židovské části Starého města

Pozůstatek římské hlavní ulice v židovské části Starého města

Následně jsme už měli tak nějak celkem dost, kousek ještě prošli a odebrali se k hotelu. Po cestě jsem ještě zvládl koupit flašku araku na nějakou tu večerní zábavu. Ještě jsem nějak i vybral peníze z bankomatu (na hlavní ulici bylo divně složité najít nějaký bankomat skutečné banky). Pak jsme, vyhladovělí jako kostelní myši, usoudili, že by to asi chtělo už pomalu ten typický izraelský falafel. Jenže kde chcete koupit na nejhlavnější hlavní ulici Jeruzaléma falafel, že. Prošli jsme ulici oběma směry a ono nic, zoufalí, odbočili jsme do nějaké postranní uličky. Byl jsem fakt už nešťastný, když v tom se zjevila typická pouliční reklamní holka rozdávající letáky. Instinktivně jsem to odmítl, Hance ale leták strčila a ono falafely! Bylo to napůl hebrejsky, ale ověřil jsem ulici s náhodných chodcem a byli jsme tam! Kousek, no nekup to, zázrak, vítězství. Byl to takový klasický izraelský falafel, kdy dostanete pitu, volitelně do toho dají humus (to jest cizrnová pasta) a zbytek si můžete nabrat sami. Na výběr je většinou spousta zeleniny (i pálivé), nějaké ty dresingy (většinou pálivé), smažené brambory (mají fakt daleko ke klasickým hranolkům) a tak. Naberete si, co hrdlo ráčí, zaplatíte nějaké drobné a je to. Jeden takový falafel vydá skoro na oběd a stojí fakt skoro nic, v tomto případě 15 šekelů (v restauraci se pod 50 za oběd moc nedostanete). Pak jsme tuším poseděli na terase a umřeli vyčerpáním.

Den 5.: Mrtvé moře & Masada

Na pátý den jsem se docela těšil, protože jsme měli naplánován výlet k Mrtvému moři. V průvodci teda psali, že jeden den je tak na hraně, ale co, věřil jsem tomu. Brzo ráno, snad po šesté, jsme se ještě za tmy vydali na autobusák. Pěšky je to asi kilometr, tak jsme chtěli tramvají, jenže žádnou jsem neviděl, no tak jsme šli pěšky. Pak jsme je hezky míjeli o pár metrů zastávku po zastávce, no vítězství. Došli jsme na autobusák, samozřejmě adekvátně zmatení. Ona hebrejština je totiž velice skvělý jazyk pro latinky znalé. Našli jsme nástupiště, dokonce i číslo busu sedělo, jen jsem nevěděl, jak funguje nákup lístků. Tak jsem to radši koupil u pokladního, cosi vykládal, ale buď mluvil hebrejsky a nebo byla jeho angličtina dost zlá (vůbec, naproti všem ostatním, jsou prodavači lístků všude v Izraeli protivní jako prdel). Autobus dojel a čekalo nás trošku nemilé překvapení, jel totiž do Eilatu (to je město úplně na jihu země na Sinaji v poušti, jako u jediného mě trošku mrzelo, že jsme to nestihli) a byl to nějaký expres, což znamenalo, že cestující na konečnou mají přednost a zbytek prý pustí jen tehdy, když nebude plný bus. Další jel za hodinu a půl, tak jsem byl dost nervní. Nakonec nám to ovšem snad o 4 místa vyšlo, no super.

Mrtvé moře v Ein Bokek, to je jižní část Mrtvého moře

Mrtvé moře v Ein Bokek, to je jižní část Mrtvého moře

Celkem fascinující je, že za nějakých 15 minut vyjede bus z Jeruzaléma a naráz se ocitnete skoro jako v jiném světě. Hned za městem jedete pořád z kopce, Jeruzalém je zhruba 700 metrů nad mořem (což vysvětluje i to chladnější počasí oproti Tel Avivu) no a Mrtvé moře je o něco níže, přesněji -400 metrů nad mořem. Takhle jedete z kopce kousek na východ a krajina se dost brutálně mění. Z kamenitých kopců s nějakou tou zelení (přirovnal bych to zhruba k chorvatským horám na pobřeží) jsou jen kameny, pak mizí kameny, žloutne to, no a pak je už jenom Mars a voda Mrtvého moře. Těžko se to popisuje, ale ta proměna je opravdu brutální. Takovou Marsovskou krajinou (zlí jazykové tvrdí, že zde Holywood točil „přistání na Marsu“ sondy Curiosity) projedete něco kolem 45 minut na jih a jste u jižní části Mrtvého moře zvané Ein Bokek. Je to jedno ze dvou hlavních „letovisek“ (i když to zní celkem honosně). Mrtvé moře je dneska už rozděleno na dvě části, protože dost rychle vysychá, neb mu mizí jediný přítok. V samotném Ein Bokeku není prakticky nic kromě pár hotelů, nějaké té zeleně (což je vzhledem k okolní krajině super) no a samozřejmě Mrtvé moře.

Veřejná pláž v Ein Bokeku

Veřejná pláž v Ein Bokeku

V Ein Bokeku je hodně hotelových pláží a jedna hezká veřejná. Jsou tam převlékárny, sprchy a dokonce i life guardi, takže celkem v pohodě. Tak jsme se teda vydali k moři. Byl jsem samozřejmě zvědavý na to opěvované nadnášení a tyhle parády. No, musím říct, že mě to až překvapilo. V tom moři se teda zaprvé téměř nedá plavat (neb do toho skoro ani nekopnete) a druhak ta sůl je fakt extrémní. Dá se v tom ležet, číst noviny, chodit (místo plavání) a tak. Na ceduli u pláže je psáno, že vodu nesmíte v žádném případě polykat a když už se to stane, máte vyhledat pomoc life guardů. Podařilo se mně namočit rty a trošku to ochutnat a musím uznat, že je to megahnus. V té vodě je prý třetina pevných látek vč. bromu a podobných.

Když z vody vylezete, je to na rukou takové mazlavé, divně to schne, opravdu pochybné. Jakmile už oschnete, zůstane na vás normálně bílá sůl. Kdybych to sundal ze sebe, máme na rok vystaráno. Krom toho mně ztvrdly plavky (no ono to nebyly úplně plavky), což bylo taky skvělé. Ve vodě se taky občas povaluje nějaký ten krystal soli. Cedule s teplotou na plážové boudě ukazovala teplotu kolem 35 stupňů. Faktem je, že vodě bych pod třicet asi nehádal, ale přišlo mně to hrozně moc. Teď mě napadá, že to možná bylo nadmořskou výškou a malou vlhkostí, teoreticky. Proto to pocitově bylo míň. No, ve vodě jsme poplavali tak dvě hodinky a něco málo, u pláže byl celkem klid. Na to, že bylo dopoledne až moc klid, to ale samozřejmě bylo jen ku prospěchu. Bylo to zajímavé, ale podle mě tak stačilo. Nedokázal bych si představit, že bychom na tom místě strávili třeba týden.

Od vody jsme šli koupit nějaké to jídlo do obchodu poblíž a podařilo se nám samozřejmě koupit i pravé suvenýry od Mrtvého moře, typické (prý) zdravé bahno a nějaké ty blbosti. Mě dost negativně překvapilo, že všichni, ale jakože fakt všichni v tom letovisku byli Rusáci. Prodavačky v obchodě na nás mluvily nejdřív rusky, pak blbou angličtinou, hebrejsky podle mě ani neuměly. No, dlouho jsme tam naštěstí nebyli.

Pod pevností Masada

Pod pevností Masada

Pak už jsme zamířili na Masadu, to je starověká pevnost založená Herodesem někdy lehce před naším letopočtem. Masada je od Ein Bokeku tak 15 minut jízdy a jezdí tam celkem co chvilku autobusy. Je to až bizarní, protože v okolí nic není a z autobusu vás taky vyhodí uprostřed ničeho, ale funguje to. Ta čtvrthodinka cesty stála 18 šekelů (skoro stovku), což je půlka ceny té 6x delší cesty do Ein Bokeku, Egged (izraelský státní dopravce) tam má bizarní pricing. To mně připomíná, pokud byste někdy do Izraele jeli (a nechtěli pronajímat auto), určitě se mrkněte na bus.co.il. Jsou tam skoro všechny izraelské spoje a v pohodě funguje i v angličtině. Bez toho webu bychom to asi takto nikdy nedali.

Pod Masadou je návštěvnické centrum, ze kterého jezdí nahoru lanovka. Je tam ovšem taky cesta zvaná Snake Path (tj. asi Hadí stezka), kterou můžete na fotce výše při pečlivém zkoumání zahlídnout. Stáli jsme před těžkým rozhodnutím, pokusit se v tom strašném vedru vylézt a nebo zaplatit zhruba milion šekelů (něco kolem 80 NIS za osobu) nebo tam vyjet za pět minut lanovkou. Co vám budu povídat, vyhrála nakonec ta druhá možnost. Svedl jsem to na časové důvody, ale pravda byla, asi… někde jinde. No a tak jsme zaplatili milion šekelů a vyjeli si jako páni.

Výhled z pevnosti Masada na Mrtvé moře

Výhled z pevnosti Masada na Mrtvé moře

Z Masady je ta bizarnost celého údolí s Mrtvým mořem ještě umocněná. Kam dohlídnete (což moc není, asi kvůli té nadmořské výšce) je jenom písek a kameny, v dáli pak Mrtvé moře. Jinak prostě nic. Samotná Masada je až překvapivě rozměrná. Z těch 400 metrů pod mořem vyjedete lanovkou zhruba do nuly a takovou osamocenou náhorní plošinku (střelil bych to na 800×500 metrů). Ze samotné pevnosti toho nějak moc nezbylo, ale její příběh je opravdu zajímavý. Odehrával se tam konec první židovsko-římské války (v prvním století našeho letopočtu myslím), kdy proti sobě stáli římský guvernér Flavius a nepočetná skupinka Židů (kolem tisíce), měli to být nějací radikální Zélóti. Římané prý pevnost v obrovské přesile obléhali tři měsíce, než se jim podařilo navršit z druhé strany pevnosti násep a dostat se dovnitř. V tu chvíli tam už ale našli všech 960 židovských rebelů mrtvých, spáchali masovou sebevraždu.

Druhá strana Masady, celkem zřetelně je vidět i násep, co vytvořili Římané při obléhání

Druhá strana Masady, celkem zřetelně je vidět i násep, co vytvořili Římané při obléhání

Ze samotné pevnosti se toho zase tak moc nezachovalo, ale jsou tam vidět základy paláců, kasárna, obydlí i spousta dalších věcí včetně židovských rituálních koupelí a podobně. Po Římanech (kteří na pevnosti pak byli) naopak zůstaly veřejné lázně, nějaké ty mozaiky a další. Hodně mě zaujal hlavně systém shromažďování vody, pod pevností bylo několik (snad osm) cisteren a do nich nějakým systémem dvou přehrad plnili vodu, plus samozřejmě dešťovou (ač v té oblasti skoro neprší) a to až tak moc, že si mohli dovolit právě ty lázně. Celkem nepochopitelné. Jedna z cisteren byla i dobře přístupná, chudák americký chlápek, co do ní vlezl, se už skoro ven nedostal :). No a tak jsme prošli všechny zbytky pevnosti. Trvalo nám to snad tři hodinky. Na jednom z konců pevnosti s výhledem na cool kaňon jsme potkali dokonce divně osamoceného českého turistu, který nás (sám se nabídl) vyfotil.

Zbytek domečků v Masadě

Zbytek domečků v Masadě

Pevnost je fakt zajímavá, nikdy by mně nenapadlo, že na takovém místě mohl někdo 2000 let zpátky přežít tři měsíce obléhání, protože já tam skoro nepřežil odpoledne a to tam byly nádrže s vodou. V létě bývá v té oblasti klidně i kolem 45 stupňů, nakonec těch 36 v druhé polovině října taky není málo.

Pohled na část pevnosti Masada

Pohled na část pevnosti Masada

Pak už jsme si to tedy zamířili zpět k lanovce a dovezli se opět ke směšně osamocené autobusové zastávce. Mohlo být už tak kolem čtvrté. Na zastávce se ještě zjevili dva výřeční američtí turisté v důchodovém věku. Překvapilo mě, že taky cestovali busem, no zřejmě dobrodruzi. Paní mně stihla říct, že asi 40 let zpátky byla v Praze a že byla fakt odporná. Z Masady jsme ještě přejeli k severní části Mrtvého moře do střediska jménem Ein Gedi. Je to taky název kibucu (židovské osady) kousek od moře, kde jsou údajně perfektní turistické stezky, ale na to jsme samozřejmě neměli čas. My jsme jenom chvilku obhlídli Mrtvé moře. Pláž byla škaredá, z velkého kopce a s kameny, takže nás ani dvakrát nemrzelo, že jsme se tam neokoupali. Ein Bokek na jihu je rozhodně hezčí. V Ein Gedi leží mimo jiné nejníže položený suchozemský bod na planetě. U zastávky zpět do Jeruzaléma jsme potkali dva týpky z Čech, jeli domů a byli hodně zklamaní, čemuž jsem se nedivil.

Pláž ve středisku Ein Gedi na severu Mrtvého moře

Pláž ve středisku Ein Gedi na severu Mrtvého moře

V buse jsme zázračně zase chytli jediná dvě volná místa vedle sebe a při setmění už byli zpět v Jeruzalému. To už na nás čekal opět vlastnoručně sestavený falafel ve stejném „bufetu“ a tentokrát se ten můj dokonce dal jíst, protože jsem se snažil pochopit, co asi může být pálivé a nedávat to tam. No a na hotelu ještě čekal arak! Já osobně bych si dovolil tvrdit, že jeden den je na Mrtvé moře tak akorát, ale pokud máte úchylku na jakožezdravé moře a nevadí vám brutální ruská nuda, budiž vám přáno.

Den 6.: Kousek Jeruzaléma a Haifa

Další den měl být relativně oddychový. Ono po těch pěti dnech už toho i tak bylo dost. Nakonec byl ale asi stejně náročný, jako všechny ostatní, co už no, to je úděl někoho, kdo chce za 10 dnů procestovat to, co ostatní za měsíc. Ráno jsme chtěli ještě prohlídnout kousek Jeruzaléma, na který nezbyl čas. Kdybychom ve městě byli ještě o den dva dýl, doporučoval bych taky izraelské muzeum, tržiště Mahane Yehuda (kolem toho jsme jeli tak 4x, ale nikdy jsme ho nestihli za světla), ale jinak tam toho už nějak moc myslím není. Poslední den v Jeruzalému jsme se chtěli mrknout na okolí Davidova města (to jsou ty vykopávky), které se jmenuje Mount Zion (česky nejspíš Sionská hora) a už zmíněné údolí Kindron. Je to vlastně hned za branou do Starého města zvanou Zion Gate (česky – soudím podle polské Wiki 😀 možná Davidova brána). Po cestě k místu jsme šli trošku nelogicky a samozřejmě zabloudili, tablet se superpodrobnou mapou, PDF průvodcem a telefon s netem a GPS jsou zjevně na osla jako jsem já málo :).

Brána do Starého města zvaná Zion Gate. Ty díry po kulkách tam zůstaly z první arabsko-izraelské války v roce 1948 - 1949

Brána do Starého města zvaná Zion Gate. Ty díry po kulkách tam zůstaly z první arabsko-izraelské války v roce 1948 – 1949

Nakonec jsme tam teda přišli a mrkli na nějaký kostel, u kterého si ani nejsem jistý, o co vlastně šlo. U kostela se nachází křesťanské hřbitovy, minimálně jeden řecký a jeden normální, kde je pohřbený Schindler, který za druhé světové zachránil spoustu židovských dětí a o kterém dokonce Spielberg točil film Schindlerův seznam. Kousíček od kostela je pak Hrobka Krále Davida. Biblický král David je asi dostatečně známý a pro židy je to snad druhé nejposvátnější místo. Byl tam celkem klid, tak jsme mrkli na hrobku, kde mj. židé v místnosti před rakví zřejmě studují své náboženství. Hrobka je rozdělena zase na mužskou a ženskou část.

Hrobka Krále Davida v Jeruzalému, mužská část

Hrobka Krále Davida v Jeruzalému, mužská část

Pak jsme ještě chtěli vidět místnost poslední večeře páně a tam nastalo moje největší, a snad i relativně jediné fiasko. Přes všechny ty navigační blbosti, co jsem měl, jsem to prostě nebyl schopný najít. Slezli jsme do hnusné arabské části města (řádově hnusnější, než palestinský Betlém), viděli jsme nějaké turecké koupele, o které jsme nestáli a ta místnost tam prostě nebyla. Tak jsme nakonec vylezli zpátky nahoru do vykopávek Davidova města, které jsou ovšem normálně placené (jak jsme se tam dostali si nejsem jistý), shlédli pár vyhlídek a odporoučeli se zpět na hotel.

Asi nejlepší výhled na Olivovou horu, dole jsou nějaké jeskyně, kde byly objeveny hrobky z biblických dob

Asi nejlepší výhled na Olivovou horu, dole jsou nějaké jeskyně, kde byly objeveny hrobky z biblických dob

Jako vždy jsme těžce nestíhali a dorazili na check-out samozřejmě pozdě (asi payback za ten jejich sobotní superpozdní check-in), z čehož byli samozřejmě nadšení. Check-out byl až  11h a ještě v osm ráno mně přišlo, že to nejde nestihnout, jde :).

Pak jsme už vyrazili do další zastávky zvoucí se Haifa. Haifa je moderní město na severu Izraele známé hlavně zahradami Bahá’i svou univerzitou a spoustou technologických firem, které tu sídlí. Je to takové izraelské Brno (i velikostí), akorát není odporné no. Z Jeruzalému je to na místní poměry celkem daleko, ale i tak jsou to jen dvě hodiny jízdy po dálnici. Nějak se nám na nádraží zrovna povedlo stihnout odjíždějící autobus, takže aspoň zde vše podle plánu.

Po slabých dvou hodinách a pár minutách jsme už byli na místě. Haifa je u Středozemního moře, jako Tel Aviv, a je tam opět znatelně tepleji, než v Jeruzalému. Je to vlastně takový výběžek do moře a po celém jeho obvodu jezdí městský vlak, takže je tam i celkem snadná doprava. V Haifě jsme měli domluveno ubytování, na které jsem se celkem těšil. Má snad jeden z nejvyšších ratingů ve městě a vypadalo fakt dobře. Jmenuje se 1926 Designed Apartments a vyšlo nás ve dvou zhruba na 1700 Kč za noc. To není žádná hrůza, Jeruzalém myslím vyšel okolo 1200 Kč, totéž pak byt na Airbnb.com. Vlastní to jeden týpek a je znát, že si na tom dává záležet. Krom toho, že jsem si s ním celkem hezky pokecal mně stihl říct, že mé příjmení zní muslimsky, díky. Jsem asi dobrý šílenec, jako muslim s židovským křestním jménem :). Apartmány fakt parádní, zhruba tak 3x větší, než ten v Jeruzalému, dal si dokonce i záležet s drobnostmi typu sladkostí na stole, chlazené vodě v ledničce a tak.

V Haifě jsme si dali jehněčí kebab v pitě, to je spíš takové arabštější jídlo, ale princip je prakticky stejný, jako u falafelu. Opět to bylo výborné. V Haifě jsme chtěli vidět klášter nad městem a jít na pláž, ale nějak jsme bojovali s časem. Naštěstí od moře jezdí ke klášteru lanovka, vypadala sice, že už zásadně nemůže být v provozu, ale cikánská žena kupodivu lanovku rozjela.

Karmelitský klášter v horní části Haify

Karmelitský klášter v horní části Haify

Haifa je totiž kromě pobřeží v podstatě obestavěné pohoří Karmel, zmiňované i v Bibli. Trošku mně to připomnělo Barcelonu (kde je taky za městem hora) a podle názvu vyhlídky nahoře (San Fransisco Observation Point) to zřejmě vypadá i jako San Fransisco. Vyjeli jsme teda lanovkou a osobně jsem shledal Karmelitský klášter za poněkud nudný, takový typicky křesťanský. Nevím, co jsem čekal, asi páva, jenže ten přišel až později. Někde u kláštera je ještě Eliášova jeskyně, Eliáš je významná postava pro židy, křesťany, muslimy i to Bahá’i náboženství, my jsme jeskyni ale jaksi vidět nemuseli.

Pobřeží Haify

Pobřeží Haify

Pak jsme sjeli a před západem Slunce stihli ještě tu pláž. V Haifě je jedna velká pláž, která je prý hezčí a jedna menší, kterou jsme ovšem měli blíž. Jmenuje se Bat Galim a faktem je, že s Tel Avivem se nedá srovnat. Krom toho foukal vítr jako prase, takže jsme se i hezky pohoupali ve vlnách, ale jinak to bylo v pohodě, až na úchylné Rusáky (možná) všude okolo. Pak už se bohužel opět stmívalo, to je s odstupem asi největší a jediná nevýhoda cestovaní do Izraele na podzim, svítá někdy před sedmou a kolem šesté už Slunce zapadá. Po setmění je Haifa, narozdíl od Tel Avivu a Jaffa Road v Jeruzalému dost mrtvá, ale nějaké to papání a bumbání koupit šlo.

Den 7.: Haifa, Akko a Tiberias

Na den sedmý jsme toho měli naplánováno opět hodně. Dopoledne jsme chtěli ještě před check-outem strávit v Haifě a podívat se na světoznámé zahrady Bahá’i. To jsou dost velké zahrady z vrcholu kopce pohoří Karmel až do spodní zastavěné části města zvané German Colony (neb se tam po válce usadili Němci). Zahrady tvoří snad 24 teras a uprostřed je svatyně s hrobem Bába, což je myslím zakladatel té víry z Persie. Já už tak nejsem kdoví jak věřící a tahle víra, která má snad okolo sedmi milionů věřících mě nestartuje už vůbec. Náboženství nicméně věří v nějakého následníka Božích proroků, který se objevil někdy v 19. století v Iráku. Nevím no. Každopádně zahrady jsou postaveny plně z peněz věřících. Stejně tak je věřící každý den udržují. A že je co udržovat.

Známé zahrady Bahá'i v Haifě

Známé zahrady Bahá’i v Haifě

Zahrady nejsou veřejnosti otevřené zcela, ale jen částečně. V horní části je vyhlídková terasa v jednou denně taky komentovaná prohlídka (ve středu, kdy jsme tam byli, zrovna není) v angličtině a, správně, Ruštině. Následně se pak dá nahlídnout ke svatyni a nějak snad i do ní. Já chtěl začít samozřejmě nahoře vyhlídkou a postupně sejít dolů do města, do zmiňované německé kolonie. V Haifě je jediná podzemní dráha v Izraeli, jmenuje se Carmelit a je celkem komická, nicméně jezdí a vede od úpatí kopce až do úplně horní části. Jenomže já jsem opravdu blbec a udělal jsem hned další navigační selhání a vylezli jsme blbě, v prostředku zhruba u svatyně. Tak jsme se teda šli mrknout alespoň k ní, bylo devět a zrovna otevírali.

Kolem svatyně jsou krásné zahrádky s kytičkami a stromečky, z nichž jsem poznal jenom olivovníky. Všude taky spousta mramoru, antuky apod. je na tom fakt vidět, že penězi nešetří. Celý Izrael je polepený cedulkami o šetření vody a tady přitom kropili všechny ty kytičky jako o závod. Do samotné svatyně jsme se nedostali, kdoví, kdy vlastně otevírá a jestli vůbec. Následně jsme tedy chtěli ještě nahoru k té vyhlídce. Mám pocit, že nám zrovna zase docházely peníze, no tak jsme ani na ten Carmelit už neměli, tak jsme teda šli pěšky (nejbizarnější automat na jízdenky na planetě navíc odmítal moji kartu). Nejsem si jistý, jaké převýšení jsme to zdolali, ale byl to zase fyzický horor a celou cestu, kterou jsme lezli snad i obýváky místních jsem klel.

Nakonec se to ovšem podařilo a fakt je, že z vyhlídky je krásný výhled na celé město i na samotné zahrady, takže to za to stálo. Krom ní tam toho ovšem k vidění moc není. Ve městě samotném je ještě vojenské muzeum, nějaké menší významné stavby, ale to je asi tak všechno. I proto jsme opět pěšky spěchali dolů, několikrát zabloudili, já si zničil v těch sandálech napůl nohy a dospěchali jsme až do apartmánů na check-out. Nutno říci, že i tentokrát se solidním zpožděním :).

Citadela v historickém městě Akko

Citadela v historickém městě Akko

Po Haifě jsme měli v plánu návštěvu starého města Akko, to leží něco přes deset kilometrů na jih od Haify a je to vlastně jedno z posledních měst před hranicí s Libanonem. V Akko jako takovém jsou další ze zahrad Bahá’i, které jsou prý pro věřící důležitější, ale nejsou tak hezké, tak jsme tam nemířili. My jsme mířili jenom do starého města, které leží u moře, hezké dva kiláky od vlakové stanice, ke které jsme přijeli.

Staré město je fakt staré, stálo tam už někdy v dobách Jeruzalémského království. Pak ho, po vzoru Jeruzaléma, párkrát dobyly různé národy, párkrát bylo znovu osvobozeno, až nakonec padlo do rukou nás, teda Křižáků. Ti svedli docela povedený souboj s tureckými Mameluky, nicméně nakonec k ničemu nebyl a tak Akko padlo jako poslední svaté město v zemi. Po křižácích zbyla ve starém městě solidní pevnost, Turci ji teda zasypali hlínou a postavili na ní jinou, ale v poslední době se toho hodně odkrylo a vypadá to celkem hezky. V Akko je jakože turistické centrum, nicméně ve skutečnosti tam mají ak(k)orát hyperzmatené vstupenky a špatnou angličtinu, nicméně nakonec jsme koupili nějakou basic s pevností a pár dalšími místy.

Kousek od moře je v Akko hezký kostel, je ovšem zavřený

Kousek od moře je v Akko hezký kostel, je ovšem zavřený

Krom pevnosti je v Akko ještě velká mešita, tam jsme jen nakoukli, protože neoplývám láskou k mešitám, pak jsou tam templářské tunely, které sloužily pro rychlý únik z pevnosti k přístavu, nějaké to muzeum a jinak žádná sláva. Mně se staré město dvakrát nelíbilo, jednoduše proto, že jeho obyvatelstvo tvoří (myslím) ze dvou třetin arabští Izraelci a to znamená hluk a bordel. Akko se honosí hlavně tím druhým, Arab na oslovi není žádná vzácnost. Na pobřeží starého města je taky dost škaredý přístav a naopak celkem hezké hradby.

Největší mešita v Akko, s názvem po tureckém sultánovi

Největší mešita v Akko, s názvem po tureckém sultánovi

Krom toho všudypřítomného bordelu je pobřeží s hradbami docela hezké, bohužel jsem ale byl v chorvatském Dubrovníku a tohle se s ním prostě nedá srovnat. Ač je i tohle město zařazeno do seznamu UNESCO, je Dubrovník asi tak tisíckrát hezčí místo.

Staré město v Akko u moře

Staré město v Akko u moře

Staré město je celkem malé a tak se nám to za odpoledne podařilo celé hezky projít, ač jsem z toho byl spíš zklamaný. Pak už jsme pádili zase na vlakovou stanici a zpět do Haify, ze které nám jel autobus do prakticky poslední zastávky. A hlavně jsme v Haifě na hotelu taky nechali kufry, a ty se vždycky hodí. Z Haify jezdí autobosy do Tiberu (nejsem si absolutně jistý skloňováním) celkem často a chvilku, nicméně samozřejmě z jiné, než centrální vlakové stanice. To znamená, že projdete (naštěstí mizivou) security v Akko, pak vylezete v centru Haify, vezmete bágly, pak znovu security (tentokrát řádově horší), pak jedna zastávka vlakem a pak další kontrola u autobusáku, který jsme navíc ještě našli jen s pomocí Boží, teda izraelské armády). Krom toho ještě gramlavá kontrola hodí vaším telefonem o zem a je vymalováno. Aspoň jim to bylo tak líto, že nás už neotravovali s otevíráním batohů. Pokus o smír dotazem na model telefonu už byl ovšem docela trapný :). Ale je na tom dobře vidět, jak se tihle lidi chovají, i k turistům (v dobrém slova smyslu samozřejmě).

Nevím, jestli jsem to tu už nepsal, ale v Izraeli je bohužel taková kontrola na každém kroku. Někde jsou jen securiťáci, kteří namátkově prohlídnou batoh (celkem s podivem zrovna na velkém autobusáku v TLV nebo v Jeruzalému), ale někde je (v evropském měřítku) plnohodnotná kontrola s detektorem kovů, pásem s rentgenem a tak. Typicky je to na všech vlakových stanicích, autobusácích, ale i ve větších obchodech, poštách a podobně. Bohužel to, na rozdíl třeba od strachy posrané Británie, není z rozmaru izraelského lidu, ale z nutnosti kvůli neustálé hrozně sebevražedných útoků ze strany Palestinců a potažmo i všech arabských sousedů a dalších asi miliardy lidí, kteří Izrael k smrti nesnáší. Znaje poměrů v izraelské aerolince El Al jsme radši místo Prahy a letu s nimi zvolili Vídeň a německou aerolinku. Není to žádná imaginární hrozba, jako u britského Toweru nebo Tower Bridge nebo snad třeba zámku Windsor, ale dost skutečná a několikrát ověřená i v posledních letech. Naposled vyletěl do vzduchu autobus v Tel Avivu asi dva dny potom, co jsem přijel zpět v roce 2012. Od té doby se navíc několikrát podařilo útoky překazit, v poslední době v Jeruzalému v obchoďáku na židovský nový rok. Kontrola se vždycky chová slušně, kontroluje stejně Izraelce jako cizince a podobně, ale i tak je to nutné zlo, na které si tam musíte zvyknout.

Nicméně… Autobus jsme opět stihli snad na minutu přesně a za hodinu a něco málo jízdy nás to vyplivlo v Tiberu, nebo Tiberiasu, já opravdu nevím (i Wiki se tomu skloňování snad vyhýbá). Byla už tma a tak jsme toho z města u Galilejského jezera, mj. nejníž položeného jezera na světě (zhruba -200 m. n. m.), neviděli. Stihli jsme tak maximálně koupit malé zásoby (trochu jídla a hodně piva), checknout se na hotelu, objednat snídani a to bylo tak všechno. V Tiberu jsme zvolili místní skoromonopol zvaný Aviv Holiday Flat. Mají hned vedle i horší hostel a řádově lepší pětihvězdičkový hotel. Za ty prachy rozhodně doporučuju, super místo, skvělá snídaně, hezký pokoj s balkonem. Ale jinak klasický hotel, mydýlka a tak.

Den 8.: Tiberias, Galilejské jezero a smrt

Tohle měl být poslední den naší výpravy. Teda on to neměl být poslední den v tradičním slova smyslu, měl to být den, ve kterém, buď oba, nebo jen já, zemřeme vyčerpáním na kole někde u hranic se Sýrií, v tolik proslavených Golanských výšinách. Nedělal jsem po tom už ani kdovíjaký plán na zbytek pobytu. Tu rezervaci na Bookingu jsme měli jen, kdyby náhodou…

No ale jinak to začalo standardně, v sedm ráno jsme se odebrali na tu, prý dokonalou, snídani na sousední pětihvězdičkový hotel. Hotel měl, jak jinak, nudný obrovský bazén a asi osmi-set chodovou snídani. Ne, že bych to nějak vyžadoval, ale takovou snídani v hotelu jsem asi ještě neviděl. Ty obrázky na bookingu ani trochu nelžou! Snídaně stojí kolem dvou stovek na osobu, na Izrael spíš nižší průměr, kvalitativně je to ale někde daleko nad tříhvězdičkovým hotelem. Trošku to kazili jen debilní čínští (náhodně) zbohatlí důchodci a taktéž debilní (méně náhodně) zbohatlí Amíci u stolu vedle. Pak to taky trošku zkazilo to, že jsme tam prý vlastně neměli co dělat. Nejdřív přišla servírka, prý, z jakého hotelu a pokoje pocházíme. S pravdivou odpovědí se moc nespokojila, ale odešla (a tím nutně zkazila požitek). Při opouštění místa nás pro změnu atakoval jiný poskok, že prý do hotelu vedle i volal (Židi no) a pak se jaksi ukázalo, že nám na poslední chvíli vyměnili pokoj z 306 na 308, ale jaksi o tom opomněli informovat. Jinak týpek na recepci večer předtím opravdu nelhal, když na mě vychrlil něco ve stylu „You don’t have to eat whole day after that breakfast.“ Pravdu ale tak docela neměl.

Začátek výletu smrti na kole kolem Galilejského jezera v Tiberu

Začátek výletu smrti na kole kolem Galilejského jezera v Tiberu

Snídaně skončila a začátek konce měl začít, Měli jsme totiž v plánu objet Galilejské jezero. Možná si to celé jen namlouvám, protože u nás bych na kole neujel ani polovinu, i kdyby mně smrtí hrozili. Tady jsme nicméně měli v plánu něco okolo 70 kilometrů (nakonec to bylo 80), které zahrnují objetí celého posvátného jezera. Našel jsem i článek podobného šílence, jenže bohužel se zdálo, že byl oproti nám o něco trénovanější. Ale znáte to, chlap je ješitný a já jsem navíc ještě šílenec. Takže whatever…

Kola jsme půjčili přímo vedle v hostelu, za celkem příznivých 75 šekelů nabízejí kolo na celý den (později to teda upřesnil na 7:00 až 18:00) i s nějakou tou pomocí v případě havárie, katastrofy, destrukce a podobně, kdo by to ale potřeboval, že. Kola jsou, dle mého laického pohledu, celkem v pohodě. Když píšu laického, myslím tím zhruba 20 najetých kilometrů v roce 2012 a rovných 0 kilometrů v roce následujícím. Tak jsme teda dostali kola, skvělé, hodně použité, přilby a měli jsme vyrazit.

Výhled na Galilejské jezero z Hory Blahoslavenství

Výhled na Galilejské jezero z Hory Blahoslavenství

Začátek byl celkem optimistický, ze samotného nadšení jsme se vyfotili v Tiberu u jezera, což mělo posloužit jako poslední fotka nás v plné síle. Zároveň jsem taky zapnul záznam trasy na telefonu, aby pak policie měla nějaký důkaz, že jsme si za to mohli sami. Z Tiberu jsme jeli na jih, směrem ke kibucu Ginosar. U toho pár let zpátky našli loďku rybáře, údajně z dob Ježíše. Po cestě tam jsme ještě minuli naprosto casual páva na chodníku ještě v Tiberu, doteď nechápu. Kdo neví, tak Galilejské jezero mělo být svědkem velkého množství zázraků Ježíše Krista, včetně chození po vodě, nakrmení pěti tisíc hladových a podobně. Přijeli jsme do kibucu a ten vypadal tak nudně, že jsme to muzeum ani nenavštívili. Starých lodí za milion vstupného jsem viděl už hodně.

Pokračovali jsme tedy dál na jih, až k tzv. Hoře Blahoslavení. Tam už začínaly pravé Golanské výšiny, tj. nic, menší kopečky bez stromečků a občas nějaká ta zeleň. Honosný název značí vlastně jen celkem nový klášter, který tam postavili františkáni na začátku druhé světové. Ježíš tu údajně pronesl své kázání na hoře a je to součást tzv. Ježíšovi stezky. První kostel tu měl stát už ve 4. století, ale jaksi se nedochoval. Hora je fakt na kopci a je to celkem zajížďka od původní trasy. Cítili jsme se ale svěže a tak jsme tam vyjeli. Na vrcholu kopce jsem hlasitě urážel autobusy takzvaných poutníků, kteří si nahoru hezky přijeli. Na parkovišti se pak ukázalo, že urážím Slováky, ale což. Takhle se fakt k pánovi (jejich) nechodí! K tomu se jezdí na kole, right? Je tam fakt jen průměrný kostel, nějaký hospic (tuším), předražený obchod se suvenýry a celkem hezky udržované zahrady, jinak žádný zázrak.

Hezká kaple v Tabgha s nádhernou soukromou pláží se zákazem plavání

Hezká kaple v Tabgha s nádhernou soukromou pláží se zákazem plavání

Sjezd z hory byl o poznání jednoduší, což asi není těžké pochopit. Dole, v severní části jezera se pak nacházejí další dvě známá křesťanská stavení. Oblast (taková pidivesnička) se jmenuje Tabgha a je tam kostel v místě, kde Ježíš údajně nakrmil ty hladové rozmnožením chleba ryby (je tam i kámen, na kterém se to mělo stát). Hned vedle je pak taková bezvýznamná kaplička, která má u sebe ovšem nádhernou plážičku s výhledem na jezero.

Od těchto dvou staveb vede hezký chodníček až do místa zvaného Capernaum. To je další slavné biblické místo a jsou zde vykopávky starých synagog. Platí se tam celkem komické vstupné ve výši 3 NIS a bylo tam opět docela hodně tzv. „poutníků“ dorazivších autobusem. Na kole skoro nikdo.

Vykopávky židovských synagog v Capernaum, naproti je pak nechutný nový křesťanský kostel

Vykopávky židovských synagog v Capernaum, naproti je pak nechutný nový křesťanský kostel

Místo jsme obhlédli a jali se pokračovat dále kolem jezera. Nemohli jsme zatím ujet víc, než nějakých třicet kilometrů, takže to bylo v pohodě. V severní části jezera toho už pak moc není, jsou tam celkem rozsáhlé mokřady a někde tam měla být i cyklostezka. Jak jsme minuli ortodoxní řecký kostel, cyklostezka se ukázala být neexistující. Respektive teda neznačená cesta v poli poblíž mokřadů se tak moc nejevila. Tak jsme teda zvolili lehkou objížďku dál po silnici. V podstatě minete jednu rekreační vesničku a pomalu vjedete do demilitarizované zóny mezi Izraelem a Sýrií. Tato oblast je tak označena od roku 1949, dneska je ale ještě celkem na izraelském území, protože po šestidenní válce v roce 1967 se Izrael probil dál do syrského vnitrozemí a od té doby je pravá hranice tam, asi o deset kilometrů víc na východ. To je taky to sporné území, kde jsou dneska vojáci OSN a na obou stranách samozřejmě armády Izraele, respektive Sýrie.

Typické Golanské výšiny, foceno směrem k syrské hranici

Typické Golanské výšiny, foceno směrem k syrské hranici

V této oblasti je ale až překvapivě klid. Opravdu tam toho moc není, ale výhled na jezero a celé Golanské výšiny je hezký. Když se do těch kopců díváte podrobněji, jsou tam celkem jasné stopy po různých úkrytech, opevněních a podobně. Oblast je taky plná minových polí, některé tam zůstaly ještě od první války, většina po té druhé, ať už položené Izraelí nebo Sýrií. Minové pole jsou (snad) všechny značeny a když se moc netouláte po těch kopcích, neměl by s tím být problém. My jsme se drželi při silnici a mohli jsme najet dalších dobrých 15 kilometrů. Už tak trošku začínal být cítit každý kopeček, kterých je tam bohužel celkem dost a tak se nám celkem hodila nenápadná benzínka. To jsme ještě nějak nebyli hladoví a tak jsme si dali jenom pití, já jsem si dal jako správný sportovec samozřejmě pivo! Vodu jsme jaksi nebrali, nepřišlo nám to důležité.

Vydali jsme se opět na cestu, už se mohla blížit tak druhá hodina a my jsme byli jenom pár kilometrů za polovinou, takže zase tolik času do toho setmění nezbývalo. Ujeli jsme dalších možná deset kilometrů, zatroubilo na nás dalších 10 řidičů, oni totiž rádi troubili. Hanka si myslela, že to bylo kvůli tomu, aby na sebe upozornili a my se nelekli (fakt je, že to byli hodně řidiči kamionů), jenže já mám za to, že by přece netroubili, když tam byly všude dvoumetrové okraje silnice a oni ani nemuseli vybočit z pruhu a navíc se člověk při zatroubení co, lekne. Přišel jsem tudíž s dokonalou teorií, že jí prostě troubí na pochvalu pozadí, kdo normální si taky na kolo vezme takové šortky! :) Vždyť nebylo ani moc přes třicet stupňů. No ale nevím, pravdu se už nikdy nedozvíme.

No nicméně pak jsme nějak začali ztrácet dech a lehce v kopečku zpomalili. Měl jsem čas a tak jsem se líbezně rozhlížel po krajině uprostřed ničeho. A pak jsem uzřel to, co byl můj cesty cíl. Minové pole! Bylo to někde v hrázi vlevo, vysoko v nelogickém úhlu, ale bylo to tam. Zavelel jsem k zastavení, jenže se návštěva toho pole vzhledem k jeho geografickým vlastnostem nejevila jako reálná. Pak jsme se ale kousek (netuším proč) vrátili a na druhé straně našli jedno nádherné fotogenické pole. Byl tam i krásný výhled na jezero, nějaká střílna a tak, prostě dokonalá památka. Byl jsem spokojený, cíl splněn!

Fotogenické pole v Golanských výšinách

Fotogenické pole v Golanských výšinách

Museli jsme ovšem pokračovat dál, neb se čas jaksi krátil. Zbývalo nám tak třicet kilometrů a něco přes dvě a půl hodiny, alespoň myslím, už trošku hádám. Začali jsme nějak slábnout, ale nějak přežít se to dalo. Pak se dokonce i objevila nějaká cyklostezka při silnici, asi docela nová, protože tam teprve betonovali nějaké tyčky. Těch čerstvě zabetonovaných jsem si samozřejmě nevšiml a betonem hezky projel a navždy se tak v té oblasti vypůjčeným kolem podepsal. Dokonce jsme našli i nějakou jakože plážičku s otravnými americkými turisty (otravovali hlavně přítomností), kde jsem se stihl i lehce vykoupat. Na rozdíl od Ježíše jsem ale po vodě neušel ani centimetr, to mě trochu mrzelo. Jestli on nešel ve skutečnosti po Mrtvém moři, tam to skoro šlo! V té samé oblasti nám jaksi došla všechna voda, byli jsme u největšího sladkovodního jezera (které slouží jako zdroj pitné vody btw) v nejbližších asi dvou tisících kilometrech, ale Hanka zavelela, že z něj přece tu vodu doplňovat nebudu.

Ok no, dopili jsme poslední hlt a za 10 minut věděli, že zahyneme. Ono totiž bylo horko, my měli najeto šedesát kiláků a tak trošku žízeň a příšerný hlad. Od té snídaně po sedmé přece jen uplynulo asi tak 7 hodin. Dalších 5 kilometrů bylo pak neskutečným utrpením, už jsem tak trošku počítal s tím, že jsem neudělal při neplánování posledního dne chybu, což mě hřálo na srdíčku, ne, vlastně mně to bylo úplně ukradené, neb jsme umírali. Tam jsem si taky uvědomil, že jsou lidi hrozně blbí, namísto aby riskovali tak možná průjem z vody z jezera, radši rovnou zahynou :). Tak jako zkrátím to, jako fatamorgána se zjevila cedule na benzínku, kousek jsme popojeli a ono fakt. Benzínka v nicotné vesnici zvané HaOn nám zachránila život. Vešel jsem tam skoro bez šekelu jako pán, byla až překvapivě dobře zásobená a já koupil papání a kolu, protože jsem někde chytře četl, že cukr v takových případech pomáhá.

Všecko jsme to snědli a vypili a fakt to asi pomohlo, protože pak už se zase dalo jet a zdálo se, že máme naději na přežití. Ujeli jsme takových 13 kilometrů, přejeli kibuc Ginnosar s vojenskou akademií na úplném jihu jezera a kolem páté to fakt vypadalo, že přežijeme. Už jsme jeli na sever zpátky do Tiberu, jenže v tom se mně rovná silnice začala jaksi pohupovat, bouchat. No myslel jsem, že mně už hrabe, ale nehrabalo, píchl jsem zadní kolo, hahaha. Tož jako jo, měl jsem plno energie a na té silnici s hezkým plotem jsem byl rozhodnutý, že to třeba doběhneme, whatever. Moji nadvládu nad situací asi nejlépe vyjadřuje následující fotka plná smutku a neštěstí.

Error v kole v jihozápadní části Galilejského jezera

Error v kole v jihozápadní části Galilejského jezera

V mlhavé paměti jsem měl vizitku, kterou mně ráno dal týpek od kol se slovy, že když se něco pokazí, mám zavolat a oni přijedou a zadarmo to vymění. Ale prý, pokud bychom potřebovali dovézt zpět na hotel, tak už za prachy, nikdy! Zavolal jsem ze svého izraelského čísla, samozřejmě bylo zcela nelogicky bez kreditu, doteď netuším proč, mělo tam tak 30 šekelů být. To je taky jediný důvod, proč nemám zaznamenanou celou trasu přes Google Trasy, musel jsem totiž vyměnit SIMku (což bohužel doprovázel nucený restart) na českou a za 80 Kč spojovacího poplatku na hotel zavolat.

Další zábava nastala s vysvětlováním naší polohy, věděl jsem číslo silnice, světovou stranu, vzdálenost od nich skoro na metr, ale bylo mně to k ničemu, protože mně prostě anglicky nerozuměli. Ono je totiž „Seven kilometres on the south on highway ninety.“ megasložité, no. Nakonec jsem si ze zoufalosti vzpomněl na název vesnice Ginnosar a on jakože ok, že vezme druhé kolo a že přijede. Netrvalo to snad ani deset minut a on fakt přijel, sebral kolo, hodil mně nové (bohužel lepší) a zmizel. Ani jsem to nečekal, byl to skoro zázrak.

Pak jsme teda normálně dojeli do cíle, neuvěřitelné. Pár kilometrů před koncem mě teda lapila divná krize, chtělo se mně zvracet a ztrácet vědomí, ale asi to byl fake, protože se nic z toho nestalo. Čtvrt hodiny před šestou, po 80 km ve třicetistupňovém vedru jsme teda přijeli do cíle. Satisfakce :). Ještě jsme zvládli i pořídit moji „after“ fotku. Takhle s odstupem musím říct, že jsem byl úplně v pohodě a že bych ujel klidně desetkrát tolik, tak!

Cíl cyklovýletu kolem Galilejského jezera u našeho hotelu

Cíl cyklovýletu kolem Galilejského jezera u našeho hotelu

Asi jsme pak museli být ještě plní energie, protože jsme si zvládli koupit ještě nějaké jídlo a samozřejmě pivo. K tomu jsem ještě večer zvládl asi deset minut předvolební debaty s Vencou Moravcem na ČT24. Deset minut proto, že mně tam pak nasralo hýkání diváků a radši jsem to vypnul. Ono totiž den poté, v pátek, měly začínat ty slavné volby.

Den 9.: Tiberias a Tel Aviv

Pak byl nějaký flashforward a najednou bylo o 9 hodin později, poslední den ráno. Měli jsme ten den naplánovanou původně zastávku v Nazaretu, což je taky součást „Jesus Trail“ a hlavně je tam nějaký epický kostel, prý. Byli jsme ale tak líní, že jsme se to rozhodli vynechat a radši projít kousek Tiberu, protože jsme tam vlastně ani nebyli. Je to celkem malé městečko, ale promenáda u jezera je krásná. Nová, upravená a ráno neskutečně klidná, super. Potíž Nazaretu byl i v tom, že se do něj blbě dostává jejich dopravou, nic tam moc nejezdí a z tama už vůbec nic.

Galilejské jezeru z Tiberu, ráno tam přijížděly loďky pro turisty, vyhrávající místní songy (třeba u jedné jsem slyšel vyhrávat americkou hymnu)

Galilejské jezeru z Tiberu, ráno tam přijížděly loďky pro turisty, vyhrávající místní songy (třeba u jedné jsem slyšel vyhrávat americkou hymnu)

Zvládli jsme taky ještě pravý ranní falafel, který jsem tentokrát i pro demonstrativní účely vyfotil. Jsou fakt dobré, do té pity si naperete co chcete.

Typické izraelské jídlo, osmažené cizrnové kuličky zvané falafel (to jsou ty kuličky v pitě)

Typické izraelské jídlo, osmažené cizrnové kuličky zvané falafel (to jsou ty kuličky v pitě)

Pak jsme se už odhlásili na hotelu a pomalu šli na autobusové nádraží. Měli jsme asi tak půlhodinku času (kvůli brzkému checkoutu) a tak jsme dvakrát nespěchali. Trošku se mně nechtělo, protože bus do TLV jel z Tiberu nelogických 3,5 hodiny, ač to nebylo zase tak daleko. Tak jsme to pak přemysleli na dopravu do Haify (asi hodinu busem) a pak vlakem přímo do TLV (něco kolem hodiny a čtvrt, zato s krásnou pobřežní trasou). Bus přímo do TLV by stál dle mého skromného odhadu aspoň 50 NIS, kombo s vlakem pak určitě kolem 70 NIS. Kousek před busákem na nás někdo houkl Tel Aviv – Tel Aviv, já už zmatený z minula jsem to přešel. Když mně za asi 30 vteřin došlo, že jsou to asi zase šeruty a že to je vlastně super nápad, už neměl dvě místa, ale jedno. Chtěl ovšem jen 40 NIS za osobu a šerut je určitě dalece nejrychlejší. Hned se nás ujal druhý týpek, byli jsme pořád jen dva, on líný lákat další, tak to přenechal ještě jiménu, Tomu už někdo nastoupil a za 20 minut jsme byli i na cestě. Po nějakých dvou hodinách pak už i na nádraží v TLV. Super… Ani byste nevěřili, v jakém dobrém stavu jsou po celé zemi silnice, a to od menších okresek, až po dálnice. Dálnice 2, která vede při pobřeží z Haify do TLV (a po které jel i šerut) je sice superfrekventovaná, ale zas má snad 10 pruhů, takže pohoda. Kam se na ty cesty hrabe třeba takové Rakousko. Ale ono asi hodně dělá to počasí.

Interiér šerutu, každý má trošku jinak poskládané sedačky, ty tři znaky na skle jsou Tel Aviv :)

Interiér šerutu, každý má trošku jinak poskládané sedačky, ty tři znaky na skle jsou Tel Aviv :)

V Tel Avivu jsme byli krátce po jedné, což bylo fajn, protože i poslední ubytování mělo samozřejmě check in až ve dvě. V TLV jsme zkušeně nastoupili na nějaký bus, kupodivu jel správně. Ono to město je fakt celkem jednoduché, díky orientaci ze severu na jih a moři. Pak se taky ukázalo, že to poslední ubytování bylo doslova asi 50 metrů od našeho počátečního Airbnb bytu, luxus. Byli jsme ubytovaní v Yarden Beach Apartments, které jsou na TLV super. Fajn místo, tak 100 metrů od pláže a docela hezké apartmány. Nechal jsem si ještě recepčním zavolat taxíka na letiště, sice se trošku divil času 2:30 v sobotu ráno, ale v pohodě. Tohle v Izraeli určitě udělejte, kor na šábes, kdy nejezdí nic, ani ve dne, ani v noci. Hoteliéři mají domluvené firmy, jsou spolehliví, stojí celkem málo a za ten klid to stojí.

Plán už byl pak jasný, moře, jídlo, volby a finito. První nebylo složité, na té pláži jsme už nakonec byli hned první den. Strávili jsme tam dobré dvě hodinky, ale uběhlo to stejně rychle. Moc nefoukalo a bylo zase něco ke třicítce, paráda. Pak jsme se ještě vypravili koupit nějaké suvenýry a hlavně to jídlo. Trošku nám ovšem nedošlo, že je zase pátek a tudíž začíná šábes. Oni na ten západ zrovna nečekají a začínají zavírat všechny obchody už kolem páté, což zrovna bylo. Takže trošku problém, ale jelikož je i TLV plný nežidovských Rusáků, kteří na to kašlou, nebyl problém koupit chlast (tentokrát domů) i suvenýry ani pak. Našli jsme i pravý falafel place, takže pohoda.

Radnice v Tel Avivu na Rabin Square při setmění

Radnice v Tel Avivu na Rabin Square při setmění

Pak jsme opět půjčili kola, což byl po pátečním výletu fakt humus, a dojeli k telavivské radnici. Tu jsme chtěli jako poslední zastávku vidět a kromě toho je pár stovek metrů od ní i české velvyslanectví. Chtěli jsme odvolit v Tel Avivu spíš pro jistotu a ze zvědavosti, protože bychom to teoreticky stihli i v sobotu doma. Proto jsme ještě před odletem vyřídili voličské průkazy, bez nich to na ambasádách (pokud nejste na voličských seznamech) nejde. Na samotných volbách toho moc zvláštního nebylo, malá místnůstka, tři členové komise, dokonce ani plentu tam kvůli velikosti neměli, volilo se vedle v ještě menší komoře. Dělal jsem si jako obvykle ze zbytečných českých voleb prdel, ale opět jsem zůstal nepochopen. Za těch pár minut jsme minuli snad 6 dalších Čechů, což slibovalo docela hojnou účast, nakonec byla.

České velvyslanectví v TLV, taková zapadlá vilka kousek od radnice a Masarykova náměstí

České velvyslanectví v TLV, taková zapadlá vilka kousek od radnice a Masarykova náměstí

Pak už byl všeho skoro konec, nepodařilo se nám ani půjčit kola na cestu zpět, jak ten systém zase nefungoval, tak jsme pěšky došli až k moři, vyfotili pár fotek a vydali se spát. Nakonec ono vstávání kolem druhé ráno na odlet není moc pohodlné.

Pobřeží Tel Avivu v noci

Pobřeží Tel Avivu v noci

Den 10.: Konec duhy & začátek mlhy

Ve dvě ráno to vzalo rychlý spád, taxikář normálně dorazil o 10 minut dřív, než měl, na Blízký východ to skoro nechápu. Samozřejmě v naší staré Octávce. Opatrně se chudák zeptal, jestli nám hoteliér řekl cenu, na kladnou odpověď a 150 šekelů cosi zamrmlal a jel dál (na sobotu od moře je to ovšem fakt celkem málo). V sobotu ráno je Tel Aviv snad živější, než přes den, všude samý hluk, chlast a taky provoz, šábes. Za slabou půlhodinku jsme byli i na letišti. Zatímco v EU stačí na letišti tak 15 minut, tady doporučují tři hodiny před odletem a je k tomu dobrý důvod.

Už na příjezdové cestě je takový malý checkpoint, kde namátkově kontrolují osazenstvo taxíku, i tam se nás ptal na nějaké drobnosti, kde jsme byli poslední tři dny a ještě něco. Pak dojedete k odletové hale, s obtížemi najdete counter vaší aerolinky a jdete do první fronty, co vidíte. Z ničeho nic se u vás nachomýtne jejich letištní agent a provede něco jako výslech. Proč jsme byli v Izraeli, kde, s kým, jestli jste si balili věci sami, jestli tam něco vypadá jako zbraň, jméno otce, syna, ducha svatého a takové blbosti. Vezme pasy, ověří a pak vás podle toho zřejmě vyhodnotí jako riziko a nebo ne.

U nás to asi bylo relativně ok, ač se ta ženská místy vyptávala dost divně a šli jsme teda dál. Pak se kontrolují ve skeneru zavazadla do zavazadlového prostoru letadla. U nás se jim ale bohužel něco nelíbilo, tak jsme museli na manuální kontrolu, do čehož se mně teda ani omylem nechtělo, ale co naděláte. Je to v podstatě klasika, celník nebo co to je otevře bágl, z něj vystřelí napěchované věci, přehrabuje se ve spodním prádle a hledá ty podezřelé věci. Není to nějak cílené, vedle nás byla jeptiška, která pak vyválela i všechny věci po zemi, takže vás neuchrání skoro nic. U nás prý byla podezřelá flaška jejich vlastního araku a ty produkty z Mrtvého moře. Obojí originálně balené a jejich vlastní, ale bohužel. Tekutiny v jakékoliv podobě jsou asi fakt problém. Týpek se sice trochu divil, když jsem mu říkal, že jsou tam od obou ještě jedny přesně stejné, ale podezřelé byly jen tyhle.

Při tom celém procesu se i omlouval, jak je mu to líto (zrovna chytal myslím podprsenku). Nakonec teda ty hrozně podezřelé věci zabalil mimo do hezké krabice, skoro jako vánoční dárek a doprovodil nás až k counteru aerolinky, kde to poslali tím samým letadlem, jen odděleně v té krabici. Jsou na to připravení, mají tam krabice, obaly, jde to na výdaje izraelské vlády, i kdybyste překračovali limity vaší aerolinky. Celou dobu si to nesmíte brát moc osobně, tohle je jediná země, kde ty kontroly dávají trochu smysl. Protože vyletět do vzduchu na letu TLV – VIE za asistence palestinského psychopata chce jen málokdo.

Pak už je to zhruba klasika, lehce zdlouhavější sken příručních zavazadel, u některých se sundáváním bot, u některých ne. Pak ještě přepážka pro pasovou kontrolu (asi třetí), tam dostanete exit permit a hotovo. U gatu jsme byli takových 50 minut před odletem letadla, takže ty tři hodiny jsou fakt reálné, protože my kromě té dvacetiminutové ruční kontroly prošli ještě celkem bez potíží. Letadlem zpět nás letělo tak 30, ani se nedivím, že z Izraele nikdo nechce. Nad Maďarskem pak začalo jezero z mlhy, no a to neskončilo dodnes :(.

Resumé

Ani nevím, co sem velice napsat. Ten, kdo dočetl až sem asi neexistuje, takže proč vlastně. Z článku asi vyplynulo, že Izrael je skvělá, bezpečná a fakt zajímavá země. Já bych tam snad i bydlel, nevím, co psát víc. Snad jen, že kompletní album fotek najdete na mém Flickru.

Shalom!